Vydavatel Lábus z lounské Guerilly Records má jednoduše čich na kvalitní umělce. Jedním z nich je mladý teplický básník Jakub Čermák, který svým projektem Cermaque posouvá ryzí písničkářství ke škatulce heavy-soul. Právě těžká duše je pak sexy symbolem druhé desky jeho teplicko-brněnské kapely. Stavebním kamenem alba "Dům slzí" je totiž intimní poezie, která občas pohladí svou naivitou, jindy však drásá srdce i uši svou syrovostí. Autentickou výpovědí příslušníka postmoderní generace je pak píseň "Slunovrat", která patří k nejsilnějším tuzemským skladbám letošního roku.

Cermaque se nebojí experimentovat a pokoušet se o alternativní přístup k hudbě, což ve výsledku znamená vytvoření nadčasového alba, které zůstane pochopitelné a uchopitelné jen pro tu část z nás, která občas sní o svých vlastních únicích ze všední reality kamsi do hlubin vlastní psyché.

Vrcholem jsou již zmíněné texty. Čermák se svým poetickým umem řadí k předním tuzemským básníkům mladé krve a na desce "Dům slzí" tak pořádá intimní autorské čtení, ke kterému zve každého z posluchačů. Jeho velkorysost je podpořena nezvyklou barvou hlasu, která visí někde uprostřed mezi projevem Karla Kryla a ostravského písničkáře Davida Bartoše. Pomyslné křoví Čermákovi dělá Martin E. Kyšperský z kapely Květy, jenž má na svědomí bohatá a nevšední aranžmá desky, která finální sound přibližují právě k jeho mateřské kapele.

"Dům slzí" je výjimečný i v počtu hostů, kteří se na nahrávce podíleli. Celkem spolupracovalo šestnáct různých muzikantů včetně americké zpěvačky Nelle Ward nebo lotyšského avantgardního hudebníka Tomse Auniņše. Základem alba je ale brněnská undergroundová scéna a především Jakub Čermák osobně. Každým stiskem PLAY se "Dům slzí" dostává stále více pod kůži. Jestli i vy po několikátém poslechu písně "Ingrid" zbystříte v prostoru kolem sebe ducha Jima Morrisona, věřte, že nejste v pekle, ale v ráji. A poděkujte za to Čermákovi...