Na rozdíl od stadiónových heavymetalových legend typu Iron Maiden, které se těší širokému uznání, musí podobně populární Dream Theater čelit vcelku razantní opozici. Ta jejich takzvaně progresivní směřování obviňuje - zejména v případě nedávných desek - z nabubřelosti a hraní na efekt. Pohlcen proměnlivými melodiemi "Octavaria" i metallikovskou drsností "Systematic Chaos", takovýchto jednoznačných odsudků jsem se vždy zdráhal. Nikoliv však poté, co se pompézní Američané odhalili až na holou kůži v pražské Tesla Areně. Nostalgii stranou. Že u nás zahráli poprvé od roku 2002 nemůže zastřít fakt, že tentokrát působili spíš jako nájemný metalový cirkus než jako výlučné osobnosti žánru.

Předskakující prog-deathmetalisté Cynic si nejen díky subtilnímu Paulu Masvidalovi udržují auru skromných a nevinných studentíků. A ač se od dob zlomového alba "Focus" těší v okruhu progresivních metalistů podobnému uznání jako hlavní hvězdy, právě spíše klubová intimita jejich hudby způsobila, že se velké hale až příliš ztráceli. Takže jejich vystoupením byli zasaženi spíše jednotlivci než davy.

Za jeden z největších neduhů metalových koncertů považuji navozování atmosféry těsně před (pomyslným) pádem opony za pomoci klasiky. Netuším, proč si tolik metalistů bere jako rukojmí Wagnera, Orffa anebo Herrmanna, když tím nedokáží nic jiného než neschopnost přijít s originálnějším úvodním výstupem. A jelikož se Dream Theater pokoušeli zahustit atmosféru motivem z Hitchcockova "Psycha", semínka pochybností ve mně byla zaseta hned ze začátku. Proč se, probůh, spoléhat na filmový soundtrack zcela nesouvisející s vlastní tvorbou, která nabízí dostatek možností, jak začít velkolepě?

Bavit se o tom, že Dream Theater odehráli řemeslně bezchybný set, je irelevantní. Jejich virtuozita je jednou z příčin, proč kapelu následuje tolik fanoušků. Falešné tóny se Dreamům příliš neodpouští. Na druhou stranu ani "dokonalost" není brána za samozřejmou, jak o tom svědčí jednohlasné ocenění vokálního výkonu Jamese LaBrieho na pražské štaci. Pouze ve virtuózním zvládnutí však nelze hledat uspokojení - koncert by měl být něčím víc než naprogramovaným jukeboxem. A kritériem jeho hodnocení by mělo být něco jiného než počet bezchybně odehraných sól a délka progresivních eposů. A v tomto ohledu bylo pražské vystoupení odtažité, nepřekvapivé a dojem z něj oproti poslechu alb bezmála poloviční.

Rozpačitý úvod zasvěcený zejména novější tvorbě odhalil sterilitu za fasádou některých písní a povznesli-li jste se nad prvotní radost ze shledání s oblíbenou kapelou, akademická struktura písní se odhalila v celé své nahotě. Zážitek z koncertu se tak podobal sledování fotbalového utkání, v němž nelze mužstvu vyčíst špatnou taktiku, ale jehož profesorská hra nepohlcuje. Žádný moment překvapení, žádná spontánnost, ba ani žádná minela, která by oživila taktikou až příliš svázaný výkon. A zdržíme-li se u fotbalových metafor, góly začali Dream Theater střílet až po poločase, kdy vystřídali nové desky za ceněnou "Awake" a jejich hra (i odezva publika) díky tomu doznaly zřetelného oživení.

Přestože se DT dařilo křesat staršími skladbami naději, nakonec nejvíce oslnili opulentním bicím kombem Mika Portnoye, jehož hráčská lehkost patřila k tomu nejradostnějšímu z celého koncertu. Nesparťanům, jako jsem já, navíc umožnila i odpuštění za to, že se bubenický gigant před koncem nasoukal právě do rudého (hokejového) dresu. Dojmu značné plytkosti přispívala pódiová světla tak potroublá, že se o nich nelze nezmínit. Kromě toho, že jejich nápaditost končila u zabírání sólujících muzikantů, škodila i gradaci koncertu, když necitlivé a předimenzované stroboskopické efekty rušily poklidnější pasáže. Skoro se chce říct, že tím produkce chtěla něco zakrýt. Upozornění na rotování Jordana Rudesse kolem klávesového pultu by mohla zavánět prvoplánovou škodolibostí, kdyby i ono nepodtrhovalo nevzrušivou mechaničnost. Dream Theater jako by si nalajnovali osnovu s nadpisem "na co nezapomenout na pravém metalovém koncertě" a neuhnuli z ní ani o centimetr. U kapely tak živelné, jako jsou oni, to ale bylo jen na škodu.

Ne, nebyl jsem na jiném koncertě, jak mi zajisté mnozí budou chtít napsat. Jen se mi před očima rozložila představa o metalovém velikánovi, jehož zásluhy nelze popírat, stejně jako nelze zapřít setrvačnost, s níž v současnosti spěje kupředu. Profesionalita kapely zabraňuje tomu, aby bylo jejím koncertům možno cokoliv vytknout po stránce hráčské techniky, která dokáže při prvním setkání upřímně oslnit. Pamětníci však tohle už dávno ví a pro mladší publikum mám dobrou zprávu: čekají vás ještě lepší koncerty!

Solidní odezva, která gradovala s poměrem zařazených starších skladeb, byla zajisté podpořena i skutečností, že se českým zemím Dream Theater dlouhé roky vyhýbali a jejich koncert tak pro mnohé znamenal splněný sen. Po úterním večeru si mohou říct, že spatřili legendu. Ta navíc slíbila, že přijede zase. A něco navíc? Ne.