Že byly skladby pro devátou řadovou desku Samael původně určeny pro boční projekt s plánovaným názvem Above, ví každý fanoušek švýcarské skupiny, která se může řadit mezi ty s přízviskem "zasloužilé". Geneze alba je však o poznání méně zajímavá než výsledek, v němž nářezu vpravdě tradičnímu dobře slouží moderní zvuk. Samael, kteří za dvaadvacet let své kariéry konvertovali na "metalovou víru" už bezpočet fanoušků, tak zase jednou úspěšně rozsévají o poznání drsnější sémě a zejména celkovou útočností alba nedávají přinejmenším při jeho poslechu prostor k pochybám.

Tanečníkům v řadách posluchačů kapely tentokrát Švýcaři přistihli křídla a zkrocené melodické nápady nechali pohltit apokalyptickou nástrojovou změtí, z níž se sólem zavánějící party vynořují jen pomálu a nesměle. Nová kolekce desítky skladeb nakonec uspokojuje metalové puristy i zpátečníky, aniž by však ztrácela pozornost progresivněji smýšlejících fanoušků. Těm se dokáže zavděčit tím, že k základům žánru i své vlastní tvorby nepřistupují Samael s žádnými vnucenými mantinely. "Above" díky tomu zní jako spontánní listování památníčkem z pravověrně blackových let, na jehož stránkách ale můžeme při pečlivém sledování nacházet i zřetelné stopy posledních desek. V podstatě se dá říct, že po prvotním šoku stoupá s každým poslechem pocit uklidňující povědomosti.

Že Samael dokáží ze všech nejlépe hnát skladby dopředu pomocí bicího komba ovládaného výhradním skladatelem hudby Xy, stvrzuje v podstatě každá vteřina nahrávky, byť ze skladeb jako "God's Snake" je tato skutečnost ještě o kousek patrnější. Zachováno však zůstalo i to, že nátlaková hra Samael přináší také množství požitků bezmála optimistického vyznění ("Polygames"), čímž se od tradičního black metalu liší snad ještě více než atypickou zastřeností hlasu.

Žádná ze skladeb nevystupuje tak, jak jsme byli u posledních alb zvyklí, hovořit o jednotvárnosti ale nelze. Deska je nicméně zahuštěná do maximální možné míry a pomohlo by jí trošku čitelnější členění. Takto totiž skladby (doufejme, že trochu předčasně) vzbuzují obavu z toho, že naživo splynou jednotlivě i mezi sebou. Už tak si totiž kvůli přílišné zhuštěnosti jednotlivých instrumentálních složek z "Above" odneseme méně, než by bylo žádoucí. Lepší, než vyhlížet hity, tak je nechat se pohltit tímto opravdu nepolevujícím vírem, v němž se skrývají detaily prozrazující, že poslední dekádu své tvorby Samael zrazovat nehodlají.

Navzdory těžko rozkódovatelnému a možná až příliš utlumenému zpěvu si kapela i na takto drsné nahrávce zachovává svou typickou čistotu výrazu, která už roky pomáhá zbavovat metal puncu "ušmudlaného" žánru reprezentovaného hordou příznivců s mottem "správný metalista musí smrdět".

Zda se Samael cítí lépe v elektrometalové či blackové poloze, lze těžko určit a v tomto směru můžeme od kapely pro příště očekávat vlastně cokoliv. Momentálně si ale musíme chvíli zvykat na její staronovou tvář, což lze učinit s rozhodně lehčím srdcem, než přiznání, že na rozdíl od dřívější tvorby kapely nebude "Above" psát dějiny metalu.