Jako věčný a vděčný kritik Sunshine jsem se před poslechem nové desky těšil na další nenávistný plivanec na tvorbu Kaye a spol. Po dlouhá léta na mě tato táborská parta působila jako konfekční zboží, které si můžu za hranicemi kdykoliv a kdekoliv koupit. Sunshine pro mě po léta byli pouhou mediální bublinou, kterou si vedle Southpaw či The Prostitutes oblíbili tuzemští žurnalisté. "MGKK Telepathy" mi v tomto ohledu vzalo vítr z plachet, neb Sunshine poprvé ve své historii nerecyklují sebe sama a jsou navýsost originální.

Posledním albem "Dreamer" se Sunshine sice podařilo omámit tisíce nových fanoušků, zároveň se však kapela definitivně posunula z "alternativy" do pozice další z řady "párty skupin". Deska "Moonshower And Razorblades" přinesla na tuzemskou alternativní scénu relativně svěží vítr, jenže bezvětří v podobě "Dreamer" vedlo k sérii změn. Před natáčením nové desky kapela přestoupila od Universalu k X Production, Sunshine navíc opustil Amák, kterého v sestavě nahradil Pavel Litvaj, z dnes již nefunkčních Scissorhands. Vše ale hrálo Sunshine paradoxně do karet - Kay potkal ve správný čas ty správné lidi a samotné natáčení "MGKK Telepathy" v berlínském studiu Nuphobia znamenalo začátek nové éry.

Úvodní píseň celé desky "K.I.D.S." reprezentuje dekadentní Berlín stejně dobře jako proměnu Sunshine (Bandzone.cz). Údernost, futuristické zvuky v pozadí, hra s vokály a chytlavý refrén. Elektro, přesto kytarovka. Kytarovka, přesto elektro. Sunshine na různorodém albu ještě více komplikují své zaškatulkování do určitého žánru. Dávno už přerostli kolonku indie-rocku. Svědčí o tom i balada "New Manifesto", která svou křehkostí připomíná tvorbu R.E.M., nebo elektronicky nihilistické "Dance Fast Die Young", kde Sunshine ukazují svou nejúčinnější zbraň - syrovost. Beaty á la Chemical Brothers, těkavé tempo, temné kytary a dokola opakující se symčku zpívající Kay, jednoduše futuretro elektro v rytmu "Double wodka...".

Opakovaný poslech "MGKK Telepathy" je tou nejlepší terapií na získání energie a pokud něco Kay umí, tak je to právě předávání opojení. Člověka pak chytne nezadržitelná touha vyrazit do klubu, zbourat sebe i vedle sebe stojící šestnáctku, užít si noc a ráno si pozpěvovat "The night is over...".

Sunshine jsou na nové desce nezvykle pozitivní. Nechávají stranou své depresivní sklony a dávají posluchačům naději. Nejsilnější skladby alba si pak schovali na závěr desky - "We Don't Believe In Hype What About You?" připomíná rané začátky v období kolem desky "Velvet Suicide". A především závěrečná "Tokyo Bassline" se svým hypnotickým úvodem platí jako katarze celé desky.

Ano, Kay Buriánek stále není kdovíjaký zpěvák a spoléhá na modulaci hlasu a mašinky více, než je zdrávo, ale na rozdíl od Adama Piaf z Fake Tapes (Bandzone.cz), se kterými bývají v poslední době Sunshine neprávem srovnáváni, alespoň nemečí. Poselství nové desky je jasné: Sunshine se vyvíjí, nestagnují. Jsou na vrcholu svých možností, konečně zní opravdu světově, přesto si sympaticky uchovávají svou tvář. Nové album "MGKK Telepathy" se navíc v jejich diskografii řadí na vrchol.