Trojice třicátníků pod vedením charismatického Millase Groova natočila generační výpověď, která by díky svému zvuku mohla vyjít klidně před deseti lety a nikdo by písně z budoucnosti nezaznamenal. Ne snad, že by tvorba Lublau zabíhala ke stereotypům, jen není na poli slovenské alternativy ničím revolučním. Akustické písničkářství míchají Lublau s rockem, přidávají špetku reggae a ska, to vše pak servírují na elektronickém podkladu. Ke zdánlivé dokonalosti schází jen košické kouzlo Kolowratu. "Hádanka" nemá oproti "Slnku vo veži" svůj ucelený příběh. Alte Lublau nejspíše nepíše tak zajímavé řádky jako východňárská metropole.

Srovnávání Lublau se zkušenějším a vyhranějším Kolowratem, se díky společnému turné nabízí. Kolowrat má oproti Lublau navrch, přesto si Lublau jeden zářez připisují - barevnost. Podzimní padající listí je svým barevným spektrem podobné složení playlistu na "Hádance". Celá deska je tedy různorodější než druhý počin Kolowratu, což je díky stopáži ale nutností. Jenže zatímco Kolowrat na půlhodinové desce nezažívá slabší okamžik, Lublau si svou krizí prochází ve druhé části třičtvrtěhodinového alba.

V úvodu desky nám Lublau dávají slibované důvody, k těšení se na podzim. Svou jemností a křehkostí vzbuzují v posluchačích lítost a empatické texty stojí za zamyšlení. Právě v těchto baladách to Lublau sluší nejvíce. Při poslechu "Nikto nikdy" se dostaví nevídaná katarze, neméně působivé jsou i "Čierne kvietky" či "Len náhodou". A to je teprve léto. Při podobných akustických baladách se prokazuje citlivost tvůrce všech písní na desce, Millase Groova. Právě podle jeho uměleckého pseudonymu se kapela původně jmenovala, teprve později přijala za své jméno Lublau.

Album "Hádanka" ale není založeno jen na líbivém písničkářství, jak by se na první pohled mohlo zdát. Po sérii umírněných písní následuje vypalovačka ve stylu Chiki liki-tua "Hana". Lublau ve druhé polovině desky vaří dort á la pejsek a kočička a od jednoho stylu skáčí k druhému a nazpět. V rockovém "Zvonu" lze postřehnout prvky reggae, které je pak společně se ska hlavním motivem "Bieleho psa". V jiných písních přichází na scénu elektronický rock či elektronické experimentování všeobecně. Titulní píseň "Hádanka" je zajímavá pro svou svou údernost a energické, devadesátkové kytarové riffy. Závěrečná "Vypnúť" zase až nápadně připomíná tvorbu Richarda Müllera. Kopírování od kolegů ale ubírá Lublau kredity, které by kvarteto k lepšímu ohodnocení potřebovalo. Deska "Hádanka" rozhodně patří k tomu lepšímu, co česko-slovenský trh nabízí, jen se po několika týdnech mírně oposlouchá a Lublau v tu chvíli začnou znít jako doprovodná kapela Jany Kirschner, bez ní samotné.