Německé elektro-industrialisty Project Pitchfork v živé podobě znám. Bude to už dobrých dvanáct let, co vystupovali v žižkovském Paláci Akropolis. S odstupem času mohu říct, že jejich vystoupení zapůsobilo lehce úsměvně, což lze do značné míry přičíst i předkapele. Úkol předskokanů byl tehdy svěřen domácí Vanesse Gun, dodnes ze strany fanoušků přijímané spíš s despektem. Letošní koncert byl naplánovaný do Lucerna Music Baru, a tak se nabízela otázka, do jaké míry se na vystoupení promítne změna prostoru. A vlastně i supportu.

"Jsem trochu zklamaný předkapelou," svěřil jsem se dávnému známému, kterého jsem potkal hned zkraje u šatny. "Radši bych naživo viděl slovenské Kifoth." "To je moc velká tvrďárna," odpověděl známý. "Člověče, vždyť Project Pitchfork jsou takový německý Oceán," smál se. "Tam na ně chodí hlavně holky!" doplnil. Při pohledu na poměr, v jakém byly zastoupeny dívky v lavině hrnoucí se po schodech do sálu, jsem musel připustit, že to bylo přirovnání poměrně výstižné. Právě zástupkyně něžného pohlaví byly v přesile v předních řadách. Místa hned v těsné blízkosti okrouhlého pódia byla jejich.

O brněnské dvojici Depressive Disorder se dá hovořit coby o zástupcích staré školy Electronic Body Music. Svůj zvuk postavili na kopírování ikon žánru z dob, kdy byly na výsluní a nemotaly se v bludném kruhu pohaslé invence. Duo skládá a koncertuje, jako by vůbec nepostřehlo, že z domácí elektro scény zbylo už jenom torzo. Možná právě proto je jejich hudba tak věrohodná a přesvědčivá. Ačkoliv se jejich koncertní půlhodina odehrála před poloprázdným sálem, své nevděčné role se zhostili s grácií. Přestože se sál teprve zaplňoval, brněnští na sebe přesto dokázali strhnout veškerou pozornost.

Aktuální nahrávka "Dream Tiresias!" je do jisté míry návratem ke klasickému elektronickému zvuku s minimem živých nástrojů. Na pražském vystoupení se však Project Pitchfork představili jako plnohodnotná kapela. Ústřední dvojice Peter Spilles a Dirk Scheuber si ještě přizvala kromě kytaristy a druhého klávesáka také bubeníka. Ostatně poslední album, respektive jeho úvodní skladba "If I Could", posloužila toho večera i coby otvírák. Následovala jedenáct let stará "God Wrote". Podobné výlety do historie nebraly konce, a tak chvílemi bylo snadné podlehnout dojmu, že se Lucerna Music Bar proměnil v obří stroj času. Vždyť kdo by si pomyslel, že naživo ještě někdy uslyší pecky jako "Alpha Omega", "K.N.K.A" nebo "Souls?"

Když se postupem času publikum dostávalo do varu a vzduch v sále houstl, vzpomněl jsem si na slova svého známého. "Co může být pro dívky na takové hudbě přitažlivého?" letělo mi hlavou. Chvílemi se totiž kapela uchylovala do poměrně syrových poloh. Hrubé elektronické zvuky umocněné nepřeslechnutelným vokálem Petera Spillese dostávaly na naléhavosti. Ostatně právě při starších skladbách dávala kapela v plné síle posluchačům pocítit, s jakým zvukem kdysi začínala. Možná právě ona typická kombinace nekompromisní rytmiky s klávesovými melodiemi, místy balancující až na samé hranici kýče, dělá hudbu Project Pitchfork pro dívčí publikum tak přitažlivou. A vlastně nejen pro něj.

Ať je to jak chce, jedno je jisté: Project Pitchfork dozráli jako víno. Po vydání dotaženého alba odehráli v Praze i vynikající koncert. Jediná věc, která by se večeru dala vytknout, byl místy ne právě dokonalý zvuk. S ním se bohužel potýkaly obě formace a nutno zmínit, že předkapela tento nedostatek odnesla nejvíc. V porovnání s nedávným vystoupením blízkých The Sisters Of Mercy to však lze považovat za drobnou vadu na kráse. Jinak lze říct, že ve středu kolem půlnoci odcházeli z klubu uspokojeni všichni. Ne jenom zástupkyně něžného pohlaví.