Na počátku večera mě čekalo seznámení s pražskými čistě instrumentálními Sunflower Caravan. Ačkoli tentokrát sloužila jejich hudba k roztančení davu, podle reakcí zajde jeho valná část i na jejich samostatný, ne jen přibližně půlhodinový koncert. Sunflower Caravan se lehce obejdou bez zpěváka. Roli frontmana zvládl Andy (vedle něhož by se i Twiggy cítila jako tlusťoch), jenž zároveň umně ovládal veškeré pianinové nástroje na pódiu, kolem kterých hrál doslova obíhačku. Pod rukama tvořil líbezné i čertovské melodie, které se skvěle doplňovaly s výraznými spodky. Energické scénické skotačení kapely však muselo ustoupit hvězdám večera. Kluci si sbalili svých pár nástrojů (no, tak lehkého to se dvěma piany nebylo) a odešli.

Dlouho před nástupem subwayjácké trojky na plac se nemohlo pražské publikum ovládnout a jekotem si vynucovalo urychlení přestavby pódia. Nedočkavost a napětí ve vzduchu by se daly krájet, stejně jako hustý cigaretový dým, který se v klubu objevil i přes prosbu kapely, abychom nekouřili. Po desáté hodině se i přes odmítavý postoj The Subways k samplům rozeznělo prostorem elektromagické intro, během něhož rozvášnění posluchači otřásali základy jinak pevné Lucerny. Billy, Josh a Charlotte vyběhli na kulaté pódium a vypálili do nás "Kalifornii". Po stěnách začal konečně vzlínat ten správný rockový pot a energická show mohla vypuknout. A energii produkovali kromě kapely a diváků i nedobrovolně pogující fotografové.

Cokoli na koncertních prknech působilo na kolem nich se přelévající masu lidí jako magnet. Hladové krky se natahovaly po playlistech, nenasytné ruce se zvedaly tam, kam se přiblížil kytarista Billy nebo basistka Charlotte. Ti publikum náruživě odměňovali - hit "Oh Yeah" se stal hrdelním činem, který byl spáchán samotným publikem, které valnou část songu samo odzpívalo. "I Won’t Let You Down" všichni čeští muzikanti spolehlivě odtleskali, i přes poměrně složitý Billyho rytmus. A Billy neskrýval nadšení. Praha je podle něj "fucking nice town" a my jsme byli "fucking crazy audience". Není se čemu divit - asi se mu běžně nestává, že by na něj slečny v prvních řadách mávaly pórkem.

Zpočátku poněkud zahuhlaný zvuk s převahou kopáku a basy se postupně vytříbil a už při třetí písničce "Holiday" se v reprácích ukázkově zabydlel. Mezi přednosti zpěváka Billyho patří řev, ten mu taky celý večer šel nejlépe. Zpěv občas skřípal, ponejvíce v duetech s Charlottou. Její hlas a zpěv si naopak libovaly v samostatných partiích, kdy se nemusely na nic a nikoho (Billyho) vázat. Charlottino fyzické nasazení bylo obdivuhodné. Až jsem se občas bála, aby se jí při tančení charlestonu ve vzduchu něco nestalo.

Prý se u The Subways blýská na nové album. Žádný nový kousek, který by se potenciálně mohl na další desce objevit, v Praze ale nezazněl. Což ovšem zaručovalo naprostou účast diváků, kteří celý setlist odzpívali s kapelou. Jediný slabší moment nastal při "This Is The Club", která se neobjevila na žádné desce, ale pouze jako videoklip. Entusiasmus z fanouškovské ani kapelní strany ale nevyprchal, a tak si - po vzoru neustále skákajících Čechů - Billy třikrát užil takový stage diving, že Iggy Pop by mohl leda puknout závistí. "Rock & Roll Queen" završila celý večer a nenápadně nás vyzvala ke zboření Lucerny. Což se nám gradující soutěží o hlasitější polovinu obecenstva téměř povedlo.