Po velkolepém projektu "šest alb za šest měsíců" se John Frusciante ze sólové dráhy lehce stáhnul. Nyní o sobě dává vědět po čtyřech letech. A to albem, na kterém dělal šestnáct měsíců a dodělal ho již v březnu loňského roku. Nebyl by to Frusciante, aby se na něm nepokusil o progresi. "The Empyrean" rozhodně není obyčejná. Na první poslech je těžce stravitelná, dá se označit za koncepční a nálady střídá rychleji něž candát, což je naše nejnáladovější ryba, kdybyste to nevěděli...

Jak je jeho dobrým zvykem, s albem mu pomáhal především dlouholetý spolupracovník Josh Klinghoffer, nicméně se představil i kytarista Johnny Marr či baskytarista Flea. Velkým plusem se ukázalo i pozvání sboru a aranže smyčců.

Na "The Empyrean" se musí pomalu. Album sice je koncepční, ale podle Fruscianteovského střihu. Tedy dostatečně ujetě. Vyprávění příběhu se nedočkáte, spíš psychedelického výletu do proudu šílených myšlenek. Jedná se o dialog v mysli kreativního člověka, jenž využívá všech svých dosavadních zkušeností. Je zde i něco, co se nazývá "kreativní síla", která neustále vytváří samotnou existenci. Nicméně se nechci pouštět do rozboru něčeho, co sám autor na svých oficiálních stránkách ve slohových útvarech popisuje v nekonečných statích. Doporučuji přečíst. Pokud jste však tápali u slov na předchozích řadovkách, nyní budete nejspíš ztraceni úplně. Tím ale rozhodně nechci říct, že jsou texty špatné, spíš naopak. Atmosféru desky svou absurdností dobarvují skvěle.

Po hudební stránce se Frusciante opět posunul. Nahrávku otevírá devítiminutovou instrumentálkou, kde prim hraje kytarové sólo a houpavý rytmus. Nejedná se ale o žádnou Satrianiovskou onanistickou nudu, píseň se krásně vyvíjí a na konci se jako by rozlévá v psychedelický opar. Je to absurdní, ale v následující "Song To The Siren" od Tima Buckleyho (jediná neautorská píseň) nejvíce rozpoznáváme starého Fruscianteho. Dojemná balada s jemně švitořícími klávesami v pozadí. Očekáváte nástup kytary, ten však nenastane. Lehce identifikovatelného zvuku Red Hot Chili Peppers se dočkáte v "Unreachable". Zběsilé sólo plus Fleova basa jako by vypadly z repertoáru domovské kapely. Zřejmě nejsilnější moment "The Empyrean" je v "Dark Light". V depresivním rozjezdu se za pomoci klavíru, který celkově zní opravdu často, a naléhavého zpěvu dostaneme do druhé poloviny, kde na řadu přichází opravdu nebesky čistý refrén a konec pompézně završí sborový zpěv s motivem vzdáleně připomínající muzikál "Hair".

Frusciante se pustil do zatím největšího kompozičního bludiště a kupodivu se dostal do cíle se ctí. Z těžko uchopitelného alba se totiž za několik poslechů stane aranžérsky vybroušená a především pestrá nahrávka plná emocí. Určitě na dlouhou dobu nehrozí, že byste v ní neměli co hledat.

Playlist je navíc poskládán citlivě a ty dlouhé opusy střídají krátké písničky podle klasického schématu. Zcela jednoznačně se jedná o jeho nejlepší a nejpoctivější nahrávku. Více než kdy jindy je na ní v každém okamžiku slyšet strávený čas. A třešnička na konec: konečně se Frusciante ukázal s povedeným obalem...