"Většinu času, co spolu hrajeme jako Animal Collective a vlastně i předtím, jsme se snažili stvořit hudbu, která by přinesla úžasný zážitek při poslechu pod širou oblohou. Tato deska i událost, po níž je pojmenovaná, jej pro nás představuje," stojí na download kupónu přibalenému k vinylovému vydání "Merriweather Post Pavilion". Název označuje americký open air festival. Již od roku 1967 se pravidelně koná v parku navrženém slavným architektem Frankem Gehrym. Na tomto místě u marylandského města Columbia vystoupila nekonečná řádka jmen od Grateful Dead, přes Led Zeppelin až po Britney Spears. Podstatné je, že tam zažili budoucí členové Animal Collective nezapomenutelné momenty, které je inspirovaly k vlastním zkoumáním oceánu tónů. Po osmi studiových albech se odhodlali k pomyslnému návratu do bodu, kde to všechno začalo. Stvořili svou dosud nejkomplexnější a nejuvědomělejší nahrávku.

Znáte Animal Collective? Jestli ano, víte, že nemá smysl očekávat od stále evolující (zdravím Sklepáky!) kapely žádné velké jistoty. Neuslyšíte třeba ani jeden hrdelní skřek, přitom šlo dosud o jejich trademark. Zjistíte, že na raných albech dominující kytary jsou v emigraci a Panda Bear stojí za mikrofonem častěji než dříve, jak ostatně napověděl už pražský podzimní koncert. Trio (Deakin si dává na nějaký čas oraz) se dalo cestou tanečních rytmů, takže písničky šlehnuté indie rockem, jak je nabídl předchozí počin "Strawberry Jam", také netřeba hledat. Ano, dominuje rytmus a nad ním výrazně frázované tralala melodie - Beach Boys hrají techno! Nově absolvujeme afrokubánské výlety ("Bluish" nebo "Brother Sport") nebo cestu za Aboridžinci (efektované didgeridoo v "Lion In A Coma"). To hlavní, psychedelický zvuk plný ruchů, ambientních a v jádru i folkových kvalit, však zůstává.

"Merriweather Post Pavilion" nahlíží vnitřní proud myšlenek. Tentokrát nelétají hyperaktivní rychlostí, indukované toxickými látkami v krvi. Texty jsou spíše útržky myšlenek všedního dne než rozpařeného víkendu. "Žádné další útěky, říká moje mysl," načnou a pak dodají: "všechen ten pohyb jen ukázal, že jsou tvé polibky příliš vzácné..." No není to krásná oslava domácího štěstí? Podobné téma si bere hitová "My Girls", zaobírající se dospěláckými starostmi: "Vždyť já nechci nic extra, nestojím o žádné místo v závodě o sociální prestiž, jen chci čtyři zdi a střechu pro mé holčičky," zpívá Panda Bear takovým způsobem, až se chce věřit, že i stahovači budou snad pod silou takového refrénu pelášit do obchodů nebo aspoň kliknou na placený download. "Daily Routine" je zase s joyceovským citem zpracovaný příběh ranního vypravování dětí do školy. Každodennost může být krásná a monumentální, když ji nahlížejí Animal Collective. Ne snad, že by se vzdali halucinačních nebo snových divností, v novém kontextu však dávají daleko větší smysl. Texty jsou možná jen malým krůčkem v rámci vývoje pop music, každopádně pro Animal Collective jsou velkým skokem.

Bylo by jistě supercool jít proti všeobecnému nadšení nad deskou, která má již rezervovaná čelní místa na výročních žebříčcích roku 2009. Jenže představa, že člověk ignoruje, jak skvěle propojila bezbřehou kreativitu táhnoucí první alba Animal Collective až k nepřístupnému chaosu a čirý cit pro přímočaré melodie a rytmy, je příliš drásavá. Jen se zaposlouchejte do pastorální krásy závěrečné oslavné hymny "Brother Sport", samozřejmě hezky v návaznosti na všech deset předchozích kusů. Budete se chtít vrátit rovnou na začátek. Věřte, že nejste sami. Nemůže být pospolitost krásná? Není snad pop právě o tom?