Měl bych začít recenzi nové desky Dido v duchu předchozích recenzí a napsat něco o tom, že mě tedy taky holky s kytarou berou, i když typově víc ty jako Sheryl Crow, než ty podobné Alanis, a že i první dvě desky Dido Florian Cloud Dew Bounevialle Armstrong na mě zanechaly podobný dojem jako v případě Honzy Baluška a Luboše Svobody. Novinka ovšem je i není jiná, což je možná její největší problém.

"Safe Trip Home" vznikala dlouho. Dido ji začala natáčet už v roce 2005, ale vše bylo přerušeno smrtí jejího otce o rok později. Po pauze se opět začalo nahrávat, ale je samozřejmé, že takováhle událost s člověkem zamává a bezpochyby do velké míry ovlivnila výslednou podobu desky. I když na druhou stranu ne tak, jak by leckdo čekal. Přeci jen je její styl už dosti postavený na určitém druhu smutku, takže jeho další porce na talíři už není tak chuťově výrazná.

Dido se na "Safe Trip Home" spojila s více lidmi, než tomu bylo doposud. Vedle osvědčených spolupracovníků, jako je její bratr Rollo a Rick Nowels, se tu objevují například taková jména jako Brian Eno, Mick Fleetwood, Citizen Cope, Questlove a především Jon Brion. Tento mladý producent, stojící za alby Fiony Apple, Aimee Mann, Kanye Westa či Brada Mehldaua, je jak spoluautorem značného počtu písniček, tak i hlavním producentem. Proč se ale o tom tak zeširoka rozepisuji? Na desce jsou všechny tyto vlivy velmi cítit a jsou to právě ty dokonalé detaily, o kterých se zmiňuji v titulku. Patří mezi ně nejrůznější nástrojové vychytávky od velkého orchestru s dechovou a smyčcovou sekcí, přes akustické kytary v harmonii s xylofonem až po různé elektronické drobnůstky. Zajímavé je, že většinu nástrojů včetně kytary, piana i bicích si nahrála Dido sama, k čemuž ji také dotlačil právě Brion.

Tím, že je většina zúčastněných z jiného kraje, se na "Safe Trip Home" objevují i inspirace různými styly a fragmenty world music. Stylově sice zůstává Dido především v tom svém stylu, jenž můžeme nazývat intimní pop, ale zřejmě díky Brionovi jsou v něm daleko více cítit vlivy folku. Ony fragmenty world music vyplouvají na povrch jen zřídkakdy, ale například díky irské flétně dostane "Grafton Street" v polovině písničky zcela jiný směr.

Proč tedy není "Safe Trip Home" stejně dobrá jako předchozí dvě desky? Hlavní důvody jsou dva. Řada nejrůznějších vlivů, co desku na jedné straně pozvedá, ji na straně druhé zase sráží. Výsledek jako celek již nepůsobí tak kompaktně jako třeba "Life For Rent" a je tím především narušená intimita desky. Schválně jsem ještě všechny tři počiny Dido srovnával, abych se ujistil, že tento můj pocit není způsobený odstupem od předchozích alb, ale opravdu v tomto za ostatními novinka pokulhává. Druhý důvod pak je ten, že Dido dělá na třetí desce pořád to samé a nedá se říct, že by něčím zvlášť překvapovala. Na to ty drobné dokonalé detaily nestačí. I přes snahu jít hudebně někam dál její hudba zavání určitou sterilitou.

Je to zvláštní. Po několikáté poslouchám takové výborné kousky, jako jsou "Quiet Times", "Grafton Street", "Look No Further", "The Day Before The Day" či "Let's Do The Things We Normally Do", a nemohu se jich nabažit. Ale již v tuto chvíli mám pár písniček, které bych nejraději vymazal. Přitom celé desce jako by něco chybělo. Něco těžko popsatelného, takové to lusknutí, jiskra, jež by zapříčinila to, že už člověk při prvních posleších ví: toto budu poslouchat hodně dlouho. U "Safe Trip Home" podobná chemie neprobíhá a tím se odlišuje od předchůdců. Dido je sice pořád výborná, její zastřený hlas stále umí probouzet smysly, ale už není ve všem tak úchvatná a dokonalá.