Od chvíle, co jsem se začal vrtat v hudební žurnalistice mi jsou povětšinou svěřovány úkoly pod záložkou "pop". Roztěkaná charakteristika blížence ale zapříčiňuje, že snesu od všeho něco a zároveň ničemu nevěnuji více než pět minut pozornosti. O tom můj výběr nakonec poměrně přesně vypovídá.
Seriál Co poslouchá musicserver si dal na čas oddech, to ale neznamená, že byste přišli o pravidelné články s oblíbenými deskami našich redaktorů. Ti se rozhodli zapátrat v paměti, probrat sbírky a sepsat vždy svých deset nejoblíbenějších nahrávek. Nemusí se jednat o to nejlepší, co v životě slyšeli, jde hlavně o alba, která je v průběhu života nejvíce zasáhla a ovlivnila.
Upřímně, nejsem fanda sestavování všemožných hitparád, žebříčků a škatulkování obecně. Nápad redakce dát na odiv vkus většiny redaktorů, aby tak čtenáři zjistili, s kým že to mají vůbec čest, se mi ale zalíbil natolik, že jsem se nakonec rozhodl zapojit. Na rozdíl od jiných kolegů jsem ale nechtěl sahat do archivu s alternativou a doznávám, že jsem se většinu života nechal tahat za nos deskami "velkými". Alba, která jsem potom vybral, mě zkrátka v určité životní etapě zasáhla, a proto si v tomto stručném přehledu své místo zaslouží, a to i když některá z nich už dnes točím jen sporadicky nebo vůbec.
10. Static-X - Wisconsin Death Trip (1999)Wayne
Static se svými kumpány se na svém debutu rozhodli vyjít vstříc milovníkům ostře broušených riffů, syrových aranží a animálního hlasového doprovodu. Doba jim přála. Industriální sekaná prošpikována elektronicky přesnými perkusemi se svého času zakousávala do fanouškovských řad bezohledně rychlým tempem. Nu-metalová vlna pak vynesla tyhle natupírované pošuky do hitparádových a prodejních výšin, z kterých sice už dávno spadli, ale jejich vliv je cítit v amerických garážích dodnes. Nicméně zaručuji vám, že pokud si pustíte při cestě tramvají na přednášku zběsilost s názvem "Bled For Days" nebo "Push It", zmocní se vaší unavené mysli zvláštní, těžko specifikovatelné pohnutí, která je utišeno až suchým výkladem vyučujícího či malicherným bědováním "blonďatějších" spolužaček. Jinak řečeno, to co pro mnohé představují
Nine Inch Nails dnes, byli pro mě
Static-X (
MySpace.com) kdysi.
9. The Prodigy - Fat Of The Land (1997)Vlastně teprve až po propadáku s poslední řadovkou začalo být všem fanouškům
The Prodigy jasné, že Liam už nikdy nesloží nic, co by ho vrátilo na pozice vydobyté v divokých devadesátkách. Doba (s)prostě razí heslo mládí vpřed, ta v Británii především. Pro generaci skoro třicátníků ale i tak zůstává v mnohém předělová placka "Fat Of The Land" silnou reminiscencí na dobu, kdy rohypnol a extáze byly společensky tolerovanou kratochvílí tanečního parketu. Osobně jsem se vzhledem k podzákonné věkové hranici tohohle "mejdanu" neúčastnil, ale první kontakt s úžasně nechutným videem ke "Smack My Bitch Up", o němž Marylin Manson prohlásil, že ho
"pěkně sere, že ho nenatočil on", vlastně nastartoval mou, dodnes poměrně rezistentní pubertu. Byl to přesně v ten den, kdy jsem vyhodil všechny kazety s čágo ulítlou Terezou, nad postelí instaloval odpor budícího Keitha a už nikdy víc se nechtěl vracet zpět.
8. Rage Against The Machine - Rage Against The Machine (1992)Asi jako většina fanoušků Toma Morella a jeho spoluhráčů nejsem zrovna nadšeným čtenářem marxisticko-leninských žvástů. Vlastně jsem zatím ani v jedněch volbách nedal hlas levici. Přes počáteční odpor k politické naivitě skupiny jsem se ale přenesl de facto hned po první sloce "Killing In The Name". Nucení jít ven a dělat bordel bylo silnější než já. Ať už za to může Zackův naprosto uvěřitelný projev nebo Morellovo broušení kytary loktem,
RATM nadělali možná svého času Spojeným státům víc nepřátel než za iráckého tažení Donald Rumsfeld. Od jejich do protestsongových nebes vyzdvihovaného debutu se téměř přes noc začala v milionovém nákladu tisknout trika s "věčným revolucionářem" Che Guevarou na hrudi a Latinská Amerika si konečně našla své rockové hvězdy. Kouzlu protiamerických happeningů jsem nakonec propadl i já. Dnes jsou naštěstí za mnou, ale RATM prostě z hlavy vymazat nemůžu. Ani nechci.
7. Pearl Jam - Yield (1998)Celou grungeovou vlnu jsem měl možnost poznat až zpětně, což mě hodně mrzí, ačkoli si uvědomuju, jak je takové uvažování dětinské. Každý se prostě nemůže narodit do doby, kdy Kurt s Courtney pořádali "čajové dýchanky", Seattle se ukázal jako ne zase až taková díra a
Pearl Jam v písních naznačovali, že se z lidí stávají zvířata. Právě posledně jmenovaní mě na konci minulého desetiletí přivedli k "špinavému flanelovému rocku", což je vzhledem k všeobecné hysterii po všem s nálepkou
Nirvana celkem překvapující zjištění. Své tehdy udělal animovaný klip k "Do The Evolution", který mě budil ze snu ještě dlouho po prvním zhlédnutí. "Yield" byl svého času albem kritiky spíše podceňovaným, pro mě ale v dosavadní diskografii albem nejzásadnějším. Teprve na něm totiž Veder a spol. (
MySpace.com) překonali latentní stesk po starých dobrých časech, čímž se odlepili od v kaluži se mrskající konkurence a začali plavat v mezigeneračním moři alternativního rocku. Všechny ty vyčpělé rockové celebrity jim tuhle skutečnost musí nesmírně závidět.
6. A Perfect Circle - Thirteenth Step (2003)Ačkoliv i já jsem spoustu let úspěšně vzdoroval, nakonec si mě jedna postgrungeová (sic!) parta muzikantů omotala kolem prstu. Maynarda Jamesa Keenana, otce zakladatele
A Perfect Circle (
MySpace.com), jsem si oblíbil už v mateřských
Tool, ale nadchnout mě dokázaly teprve až jeho neortodoxní hudební postupy na druhé desce téhle intelektuální, v současnosti umělecky neplodné formace. Pohromadě nedržící písňová struktura, rozdrobená do střípků, které si musí posluchač sám posbírat a slepit, aby mu dávaly smysl - zkrátka nic pro vyznavače současné ostrovní kytarové přímočarosti a obsahové prostoduchosti. "Thirteenth Step" je z těch desek, kterým musíte dát čas a když tak neučiníte, jistojistě ji zahodíte jako další nepodařený pamflet progresivní scény. Všem "začátečníkům" proto doporučuji ozkoušet si nejprve o něco stravitelnější prvotinu "Mer De Noms", která už jim napoví, kam se mají na tomhle tématicky širokém poli rozhlédnout.
5. The Doors - The Doors (1967)Jim Morrison by asi nepřenesl přes srdce, že současná kinematografie a rádioví dramaturgové citují zejména těžce profláknuté kusy z první dlouhohrající nahrávky
The Doors. Nic naplat, v životě překonáš sám sebe (většinou) jen jednou a Jimovi se to podařilo, jak už to tak v rock’n’rollu bývá, právě na začátku krátké kariéry. Ne, určitě není ostatní materiál kapely leda tak pro kočku, ale magické frontmanovo opojení životem v těle umělce je nejvíce hmatatelné právě v baladách jako "Alabama Song", "Light My Fire" a dekadentním "The End". To vše jsou básně, které se naprosto přesně strefují do společenského koloritu konce šedesátých let, kdy svět vlivem válek a pouličních povstání nevěděl, čí je, a přesto se bavil. Kocovinu, která následně přišla v podobě obecného znechucení veřejným životem a vyvrcholila nástupem ropné krize, punku a thatcherismu, už
The Doors nestihli a díky tomu pro mě (naštěstí) zůstávají čistým substrátem let šedesátých.
4. Pražský Výběr - Straka v hrsti (1988)Původně jsem svěřené místo nechtěl zasvinit nějakým českým neřádem, ale nakonec jsem si vzpomněl na jednu desku, kterou nemůžu opomenout, kdyby
"myši tancovaly". "Straka v hrsti" legendárního
Výběru je dle mého názoru zatím nepřekonaný tuzemský hudební poklad. Ať si všichni Kollerové, Buriánkové a Krajčové pějí zvesela, o čem chtějí, nikdy zřejmě nevydají materiál, který by se mohl poměřovat se zahraniční produkcí. Ano, Kocáb, Pavlíček a spol. si to tehdy dovolit nemohli taktéž, ale z úplně jiných, o něco političtějších důvodů. Jejich světově unikátní spojování do té doby nespojitelného, tedy punkem podložené nové vlny a excelentních instrumentálních výkonů bohužel nemohlo uniknout pozornosti husákovské inkvizice, čímž soudruzi neblaze předurčili osud čtveřice de facto až do jejího nedávného rozpadu. Jestli ale mám vyzdvihnout jediný československý hudební počin do mé osobní Top Ten, pak to můžou být jedině "Hrabě X" spolu se "Zubatou" "Na Václavským Václaváku".
3. Korn - Issues (1999)Je mi hloupé to všem nevěřícím Tomášům pořád dokola oslit, ale bez
Korn by nebylo v nu-metalu ničeho nic!
Linkin Park by nemohli opíjet zatvrzelé rockery rohlíkem a
System Of A Down nadávat na politiku. Třeba přeháním, ale polehčující okolností budiž mi fakt, že na partu kolem Jonathana Davise nedám dopustit od svých patnácti let, kdy mi můj kamarád ze základky půjčil na týden kompakt s podivným, docela deprimujícím přebalem od "Issues", který jsem ještě ten samý týden přehrál rovnou na dvě kazety. To pro jistotu, kdyby něco, do zásoby. Podladěná sedmistrunná ibanezka, frontmanův hrdelní rykot a Fieldyho v rozkroku plandající baskytaru jsem si musel dopřávat minimálně dvakrát do týdne, jinak se mnou nebyla řeč. Postupem času vášeň opadla a z mladistvých idolů se stali "jen" mí oblíbení šílenci. Nic to ale nemění na faktu, že právě na "Issues" se
Korn prezentovali v životní formě. Jejich svět byl tehdy ještě pořád temným, skoro až nihilistickým příběhem o lidské pokřivenosti a ubohosti, hudebně ovšem profesionálně naservírovaným. Trochu paradoxně jsme je zrovna takové měli nejraději.
2. Alice In Chains - Alice In Chains (1995)Layne Staley a
Jerry Cantrell jsou pro mé grungeové já vrcholnými zástupci jedné krátké, leč veledůležité epizody v rockové historii. Ohromný úspěch jejich "Dirt" se přehlížet nedá a věřte, byl to oříšek, které album
"Alenky v okovech" tady nakonec skončí. Subjektivní preference mi ale zavelela dosadit na druhé místo poslední plnohodnotnou nahrávku kapely, s níž jsme toho času strávili přece jen více času. Jestli někdo kdy dokázal vystihnout svou drogovou závislost uměním, pak to byl právě Layne Staley na svém hudebním epilogu. Tady, dámy a pánové, přestává legrace. Úpěnlivé kvílení kytar podbarvené žadoněním o pomoc člověka, který prostě a jednoduše rezignoval. Zhruba to mě napadlo mezi prvním až pátým poslechem alba, které nejenže psalo poslední kapitolu grunge rocku, ale zároveň jako by kohokoliv příštího varovalo před nedozírnými důsledky života v závislosti a pozlátka kolem něj. Schizofrenní a neuvěřitelně atmosférická jízda, která by si nejspíš zasloužila psychologický rozbor.
© facebook interpreta 1. Pink Floyd - The Wall (1979)O každé z předchozích devíti příček jsem měl jisté pochybnosti, které zřejmě nepominou ani ve chvíli, kdy tyto řádky čtete. Monumentální floydovská "Zeď" si ale své místo na vrcholu vysloužila už dávno. Nosím ji tak vlastně uloženou v hlavě nějakých šest let. Artrockový opus akcentující ve svých jednotlivých částech témata lidské osamělosti, dětství zničeného rodinnou ztrátou, mladistvé vzpoury, falešných idolů, ale i životu v totalitní jednolitosti či nesmyslnosti válečných konfliktů, je pro mě inspirativní pořád. A pořád jinak. Přiznávám, že
Pink Floyd bez Rogera Waterse jsou pro mě gigantem, který ztratil velkou výpovědní hodnotu. To, co Waters dokázal vtělit do svého díla, má totiž nepřehlédnutelnou univerzální platnost. Poselství, které říká, že na tenkém ledě bruslíme my všichni a vše okolo nás, přičemž stačí jen jediný ohromující záblesk, aby se led prolomil a člověk ztratil vše, co do té doby pokládal za samozřejmé, přece zůstává permanentně přítomnou konstantou zvláště v této společnosti.
Jakékoliv zhodnocení tak komplexní hudební matérie je ale jen vytahováním povrchností a drobností, které nic nevypovídají o celku. Takže bez všech těch myšlenek, které se mi při poslechu "The Wall" asociují, je to hlavně album, které mi otevřelo dveře do sklepení, které rámec tohoto článku i serveru přesahují. Právě takové by zřejmě umění mělo být - přemýšlivé, opravdové, schopné člověka donutit vidět věci v odlišném světle.
Nevlezli se mi
U2 - Joshua Tree, The Beatles - White Album, The Rolling Stones - It's Only Rock'n'Roll, Nirvana - MTV Unplugged In New York, Led Zeppelin - III, The Clash - London Calling, Metallica - Load, Joy Division - Unknown Pleasures, Tool - Aenima, Soundgarden - Superunknown, Pearl Jam - Vitalogy, Radiohead - OK Computer, The Chemical Brothers - Dig Your Own Hole, Různí - Trainspotting (OST), Fatboy Slim - You've Come A Long Way Baby, Gorillaz - Gorillaz, Blur - Parklife, Linkin Park - Hybrid Theory, Massive Attack - Mezzanine, Moby - Play, Björk - Homogenic, Red Hot Chili Peppers - Californication, Black Sabbath - Paranoid, Slipknot - Iowa, Nine Inch Nails - Fragile, Bruce Springsteen - The Rising, Beastie Boys - Ill Communication, The Killers - Hot Fuss, Placebo - Meds, David Gilmour - On The Island, System Of A Down - Mezmerize, Sepultura - Roots, The Dresden Dolls - Yes, Virginia... Až do samého zblbnutí.