Možná z mladistvé nerozvážnosti, možná proto, že být melancholik vám nepřipadá ve třiadvaceti zase tak moc cool, debutovala v šestadevadesátém skotská parta Travis sloganovkou "All I Want To Do Is Rock". Na následném debutu "Good Feeling" se toho ještě Healy a spol. drželi, ale pak se přeci jen stali spíše inspirací pro chladné melodie kvartetu Berryman / Buckland / Champion / Martin, než hozenou rukavicí nikoli skomírajícímu, ale v ozvěně jediné kulky vyhořivšímu manifestu, kterému Seattle dal věčnou přezdívku grunge. Teď jsou ale Travis zpátky v šestadevadesátém a zkouší trochu něco jiného.

Jistě, nějaké náznaky načrtl už loňský chapec beze jména, ale absolutní návrat ke kořenům se přesto v případě Travis jevil asi stejně pravděpodobný, jako možnost, že někdo ze špičky naší aktuální politické scény vystoupí s prohlášením: "Ryba smrdí od hlavy. Neděkujte, odcházím." Hudba ale není politika a zázraky se dějí. Sakra, pokud můžete o skupině, která od debutu zešedivěla o dvanáct let a pět studiových desek, říct, že je z ní cítit hlad po úspěchu (ne tom komerčním, po třicítce se na vás věší spíše slova jako seberelizace či klukovské sny), pak jim na konci rozhovorů už nemusíte přát úspěšnou budoucnost, protože se můžete vsadit, že úspěšná bude.

Dva týdny ve studiu, žádné ladění detailů. Syrové, místy až surové kytary, Healy má rázem v hlase cosi z Kurta Cobaina, v titulní skladbě "J. Smith" zase uslyšíte Thoma Yorka... proč teď? A proč vůbec? Travis nahráli desku proto, že měli vizi, ne proto, že už dlouho nic nevypustili ven. Z "Ode To J. Smith" nečpí rutina, ale naopak nahota, s jakou se skupina tentokrát prezentuje. Najdou se sice místa pro zasněné a typicky travisovsky uplakané vzpomínky na hřejivá ocenění za neviditelnou kapelu ("Last Words") a "The Man Who" ("Quite Fee"), ale případné výtky se ztrácí v dojmu z celku. Travis se totiž pro tuhle placku změnili, možná navlékli jen masky, ale funguje to. Alespoň teď a tady. Pokud nevěříte, pusťte si již zmiňovanou "J. Smith", jako důkaz, jako takový fak-of všem těm, kteří Travis už přestali věřit.

"Ode To J. Smith" utekla na net nějakých dvanáct hodin před svým vydáním, jako by o ni ani nikdo nestál. Její start na dvacátém místě britského prodejního žebříčku by se dal v podstatě nazvat trapasem, který předchozí tvrzení jen potvrzuje. Jenže ona by byla škoda tuhle desku ignorovat. Ne že by snad změnila zásadním způsobem váš pohled na svět, na to už jsou zřejmě jak Travis, tak jejich posluchači příliš staří a ví svoje, ale funguje přesně tak, jak by měla. Nesednete si z ní na zadek, ale jen proto, že už na něm od "The Man Who" sedíte. A kvůli "Ode To J. Smith" se rozhodně zvedat nebudete.