Na pražský koncert Primal Scream nezabloudili žádní náhodní fanoušci. Téměř každý návštěvník znal zpaměti kompletní repertoár skotské skupiny, což se projevilo na atmosféře vystoupení. Tím však výčet pozitiv končí. Nevyhovující prostory klubu Roxy, přemrštěná cena vstupenek, hodinové zpoždění, to je pro začátek.

Jsou dva jasně vymezené úhly pohledu na páteční představení. Pohled fanouška Primal Scream: do Prahy přijela jedná z nejzásadnějších kapel poslední dekády. Kvůli jejímu kultu musíme posunout měřítko kvality. Fanoušci se bavili a o to na koncertech jde především. Roxy bylo vyprodané, Primal Scream lákají nepřeberné množství lidí napříč generacemi. Pro oddané fans bylo vystoupení emoční slastí, orgasmem...

Pak tu ale je pohled nezávislého pozorovatele: za hodně peněz málo muziky. Tisíc korun za lístek do Roxy si mohl dovolit investovat opravdu jen ortodoxní příznivec. Skotští matadoři mu ale investici rozhodně nesplatili, zpěvák Bobby Gillespie je rozhodně kandidátem na cenu pro člověka s nejznuděnějším výrazem na tváři. Během vystoupení se nevzdálil od stojanu s mikrofonem, jeho prapodivná choreografie byla k smíchu. Krok od stojanu, krok ke stojanu, krok od stojanu, krok vpřed. Show? Co je to show? Rozhodně ne to veliké nic, kterým se prezentovali Primal Scream. I začínající skupiny při akcích Free Mondays nabízí v Roxy větší show, než předvedla tolik oslavovaná skotská parta.

Vraťme se ale ještě k šestačtyřicetiletému zpěvákovi, který působil neskutečně malátným dojmem. Ano, stále je to krasavec, model, umělec, který má styl. Jenže Mr. Gillespie se také prezentoval jako člověk bez úsměvu, první náznak vykouzlil až při úplně poslední písni. Měl očividnou radost, že má pražské vystoupení za sebou. Jeho znuděné grimasy degradovaly výkon celé kapely. Primal Scream to přitom navzdory mizernému výkonu Gillespieho solidně ladilo. Kytarista Andrew Innes, baskytarista Gary Mounfield, klávesista Martin Duffy a především bubeník Darrin Mooney se ukázali ve výborném světle, hlavním důvodem pro neuskutečněný přenos energie z pódia na publikum byla únava frontmana. Ten často vynechával vysoké vokály, kapela také nabídla několik písní bez typických dechových aranží. To byly také jediné rozdíly oproti studiovým nahrávkám. Když si frontman při jedné z písní klekl na pódium, nebyl přibližně od páté řady vidět. Na mysl se vkrádala myšlenka, zda-li by nebylo výhodnější vhodit setinu ceny lístku do jukeboxu v oblíbené hospodě, pustit si "Rocks" nebo "Jailbird" a radovat se ze života. Koncert v Roxy byl totiž spíš utrpením.

Během představení zazněly tři písně z aktuální desky "Beautiful Future", celý koncert odstartovala chytlavá "Can't Go Back", propadákem však byla titulní píseň aktuálního alba. Zaujala "Country Girl", nejsilnějším momentem však byla "Deep Hit Of Morning Sun", teprve při ní vytvořili fanoušci ten pravý kotel, do té doby se bavili jen v malých hloučcích či úplně sami, při "Deep Hit of Morning Sun" Roxy explodovalo.

Neúprosně se však blížil konec rozporuplného vystoupení. Po šedesáti minutách čistého času kapela odešla do zákulisí, aby se následně ještě na tři písně vrátila a navzdory natěšenosti fanoušků definitivně zmizela do přistaveného autobusu a vydala se směrem na polskou Lodž.

Resumé? Tři z deseti, a to především díky energii, která proudila z publika na pódium. Opačně ta chemie vůbec nezafungovala. Krásná budoucnost se tedy nekonala.

Obsáhlou fotogalerii z koncertu najdete ZDE.

Primal Scream, Roxy, Praha, 3.10.2008