Nedělní lidé. Ze řetězu utržený řetězový kolotoč, šlapavá tancovačka, co umně zakrývá svou propracovanost pod nánosem ztřeštění hlav. Fokus na jejich tvorbu je rozostřený (ano, protimluv): technicky na jedničku zvládnutá hudba doplněna povinným excentrikem za mikrofonem. Jako by ty dvě složky byly v protikladu. Dilema číslo jedna.

Druhé album "Hnětetěto". Špatně se mi to píše, i když zrovna nejsem pod vlivem alkoholu. To slovo vystihuje mnohé! Zaměřte na něj ucho, opakujte si jej v duchu stále dokola a zvyšujte tempo. Výsledkem je mixér, pračka hlavy. Slovo původně mající význam se mění na kámen, který drkotá uvnitř bubnu té pračky. Takové jsou na albu "Hnětetěto" texty: heslovité, útržkovité, místy maďarské útržky hesel. Dobrou chuť, mozku. Mají umělecký nádech (určitý druh sdělení), přesto se ve spojení s hudbou stávají mantrou, která pozbude významu, rytmizuje, ale nesděluje. Kde byl účel? Pochopil jsem? Můj názor: dilema číslo dvě.

Album se jaksi otevře samo, antré nepotřebuje. Bez předehry samo rádo začne šplouchat na maják - znak působivosti. Zarazí vynikající zvuk a zdatnost jednotlivých instrumentálních výkonů, tady už se odpad neomlouvá svou garážovitostí - není toho potřeba. Master měl na starosti jistej Šablonka - že chválím. Samotná hudba se vyloupla z křoví post-plastikovské alternativy a udělala několik kroků. Ten její určující je vzad: z minula si bere hodně, hodně moc. Další krok vedl z minulosti do teď, crossover prvky na kytarách dodávají jistou aktualizaci v převážně jazz-rock-funk-(doplnit škatulku č. 4) salátu. Jednou nohou vzadu, druhou vepředu, tak stojí Nedělní lidé trochu na místě.

Pořád je to poctivej českej bigbít - o tom žádná. Velmi dobrej počin, ovšem dost pravděpodobně chápatelnej pouze z kontextu lokální scény. Taky dost možná fatální dilema číslo tři. Zeptáme se třeba nejchytřejšího člověka na světě (rovnou několik takových se v diskuzích pod články jistě najde), jestli to vadí.