Něco málo ze čtvrté řadovky "Forth" již The Verve nabídli na koncertech, ale první možností, jak si definitivně udělat obraz o studiovém zvuku, byl až singl "Love Is Noise". A nutno říct, že skupina nemohla vybrat lepší písničku... Ale pojďme zpátky do poloviny devadesátých let: "Historie nám drží flek," prohlašoval tehdy Richard Ashcroft s tím, že to může trvat tři alba, ale že to The Verve dokážou. A přesně na třetím albu se tak stalo. Definitivním zlomem byla "Bittersweet Symphony", ten celou písničku se opakující motiv, na kterém své chamtivé já finančně ukojili Mick Jagger a Keith Richards. O jedenáct let později přichází Richard Ashcroft a spol. s vlastním vtírákem, který bude stejně tak milován, jako bude nenáviděn a... hudba je o silných emocích až v první řadě. Jestli je "Love Is Noise", jeden ze singlů roku, také předznamenáním alba roku, se dozvíte až v hlavní recenzi, ale jak vůbec zní zbytek desky, si řekneme již nyní.

1. Sit And Wonder (6:52)
Napjatá atmosféra nočních ulic usínající velkoměstské periférie. Krutě realistická kytara Nicka McCabea rozhání zbytky pohybností, že The Verve natočí pouze matný pokus o druhý díl "Urban Hymns". "Sit And Wonder" nezní jako nic z předchozí tvorby The Verve, svou naléhavostí a tajuplností připomíná nejvíce skladbu "Check The Meaning" z Ashcroftovy druhé sólovky, doplněnou však o McCabeovy výlety do kytarové Země Nezemě a o agresivitu Baníkovců po třígólovém fiasku jejich miláčků.

2. Love Is Noise (5:29)
Oasis se letos poprvé nechali zremixovat a zaútočí tak i na taneční pódia, The Verve natočili taneční písničku rovnou a vybrali ji nejen jako pilotní singl čtvrtého alba, ale tím pádem i jako symbol celého svého comebacku. Nejlepší, nejchytlavější a nejúchylnější věc desky - ten popěvek, který se písničkou táhne, je bez nadsázky nadpozemský.

3. Rather Be (5:38)
Střední tempo, špetka melancholie, smyčce, vrstvené vokály - vše okamžitě evokuje pozdní devadesátá léta a balancuje někde na hraně druhé poloviny "Urban Hymns" a Ashcroftovy sólovky "Alone With Everybody". Stojí na jednoduchém akordovém klavírním riffu a ústí do velkolepého závěru, typického spíše pro Ashcroftovu sólovou tvorbu.

4. Judas (6:19)
Písnička stojící tak trochu mimo album, výrazně se liší od všeho ostatního. Návrat někam až ke "Gravity Grave" či "All In The Mind", jen v poklidnějším tempu a s čistým Ashcroftovým zpěvem. Zpočátku skromná procházka městem se až v prostřední pasáží přehoupne do vyeskalovaného psychedelického zážitku, typického pro raná alba The Verve.

5. Numbness (6:35)
Pokud byste někde hledali potvrzení faktu, že většina nových písniček vznikla při jamování ve studiu, "Numbness" je toho asi nejvýraznějším důkazem. Líná rytmika, plíživé, repetitivní a v reverbu se rozmazávající Ashcroftovy slogany a kytarová onanie Nicka McCabea, která jediná v tomhle šestiminutovém džemovém drogovém čísle stojí za plnou pozornost po celou stopáž.

6. I See Houses (5:37)
Další věc, která zapadá spíše do schémat Ascroftových sólovek, a to do těch více kýčovitých kousků. Davová smyčcová sekce, střídání nálad, tichých pasáží s výraznými a pokus o monumentální refrén. Typický filler, který na "Forth" odděluje dvě jamovací pasáže.

7. Noise Epic (8:14)
Další skladba, u které je patrné, že vzešla z improvizace. Absolutní psychedelické běsnění, ztrácející se motivy, které později opět nenápadně vyplouvají na povrch, Ashcroftova recitace střídající se se zasněnými pasážemi a hospodským řevem... Absolutní gradace namíchaných dekadentních témat pak vrcholí ve špinavé garážové palbě na úplném konci tohohle osmiminutového Lynchova snu.

8. Valium Skies (4:34)
Poslední díl Ashcroftovy sólové trilogie na albu. Z "Human Conditions" vykradené sbory a smyčce aplikované na písničku, která musela do šuplíku, protože na "Urban Hymns" již byla "Space And Time" a "Velvet Morning". Na "Forth" jde o jednu z nejvíce user-friendly věcí.

9. Columbo (7:30)
Druhý singl a snad vůbec první písnička, která je přesným obrazem tvorby The Verve tak, jak ji znáte z předchozích desek. Silně návyková atmosféra vyvolává otázky, zda-li jde více o "A Storm In Heaven", nebo už o "A Northern Soul". Po zdánlivě klidné úvodní pasáži se "Columbo" promění v psychedelický jam, ve kterém se McCabeova kytara často mění v naprosto nehmatatelný kosmický ruch. Rytmika v něm šlape vodu, ale drží vše pohromadě.

10. Appalachian Springs (7:34)
Ne, ani tohle není druhý "Sonnet", respektive druhý "Lucky Man". Svou naléhavou atmosférou vyvolávající místy až husí kůži připomíná "Appalachian Springs" nejvíce "The Drugs Don't Work" (byť postrádá mrazivý příběh osudů Ashcroftova otce), ale zní úplně jinak. Velkolepá, přeexponovaná rozlučka a kytarový orgasmus. Psychedelie psaná velkými písmeny.

Čtvrtá řadovka The Verve "Forth" vychází v České republice již v pátek 22. srpna.