Pokud dáte na první dojem, pak by se dala na podzim třicetiletá zpěvačka Nicole Atkins označit za Roye Orbisona v sukni a její novinka "Neptune City" za kompilaci titulních písniček k bondovkám se Seanem Connerym v hlavní roli. Na druhý dojem se toho ale v jejím rodném městečku skrývá ještě mnohem víc.
Debutovou desku "Neptune City" pojmenovala
Nicole Atkins podle svého rodného pětitisícového městečka ve státě New
Jersey, ze kterého to měla jen pár kroků k břehům Atlantiku. To je patrné snad ze všeho s
Nicole spojeného - od doprovodné kapely The Sea, přes z oceánských hlubin vylovené odstíny přebalu alba až po ranním přílivem hýčkanou barvu jejího hlasu. A soudě podle atmosféry, kterou dokázala právě svým hlasem a svými texty písničkám vtisknout, toho zažila více než Hemmingwayův stařec Santiago.
Dramatické smyčce si to na její neskromné, velkolepě pojaté prvotině rozdávají v pouličních bitkách s pravou americkou rockovou kytarou a podbízivými popěvky, které si Amerika umíněně předává v country klubech po všech devětačtyřiceti zainteresovaných státech (jen devětačtyřiceti proto, že na Havaji to s těmi
pravými country cluby až tak žhavé není).
Nicole není jen talentovanou interpretkou a skladatelkou, ale je navíc i vypravěčkou, umí si udržet pozornost, dokáže prodat komplikované písňové celky s lascivností i laciností kýče, netápe, ale přesvědčivě jde za svým.
Jen ztěžka zapře fascinaci maloměstem a s ní spojený tématický vliv filmového světa Davida Lynche, s jehož osobou má v mnohém spojené životní osudy.
Nicole Atkins ve svých písních pálí mosty za minulostí s lehkostí Bukowského hrdinů, ale na rozdíl od nich se i po stoprvé snaží utíkat z díry, ve které se momentálně nachází. Když je nejhůře, schovává se před temnou přítomností do hladivých snů (zase ten Lynch), ale vždy vás nechá koukat přes rameno. Její příběhy jsou křehké a fatální, stejně jako její projev.
Nicole Atkins v sobě má něco málo z
Janis Joplin, je až příliš specifická na to, aby jen zapadla do průměru. Zkušenosti Toreho Johanssona (např. a-ha,
New Order,
Suede, ale i
Melanie C či
Tom Jones), který desku produkoval, navíc do "Neptune City" vnesly odvahu nebát se rozmáchnutých rukou širokého oceánu - ačkoli deska působí zbytečně monstrózním dojmem, činí ji to zajímavou, nikoli přeplácanou.
Nicole Atkins postavila své hudební "Neptune City" jako poctu psychedelii popu šedesátých let. A jeho exkurze rozhodně není ztrátou času.