Dinosaur Jr. Pro jedny ikona a zásadní jméno, pro druhé zkrátka jen "ti další". Což je samozřejmě pro ty první jmenované taky plus. Hlášek nadšených grunge fanoušků, že trio okolo J. Mascise, chlápka, který je pravým opakem toho, co si většina z nás představuje pod slovním spojením "rocková hvězda", je pro ně mnohem důležitější než třeba Nirvana. A to prosím označit zrovna tuhle partu přímo za grunge by bylo více než odvážné. Informace, že se po létech vracejí, mi přišla milá, ale to, že by se znovu spolu začali paktovat J. Mascis a Lou Barlow, který kapelu opustil už opravdu dost dávno (a následně obohatil encyklopedie nezávislého rocku o pojem Sebadoh), se zdálo až příliš nepravděpodobné. Leč stalo se. Co je ovšem důležitější, je fakt, že se nejedná o žádný vyčichlý reunion senilních staříků, ale ukázkový návrat v plné síle, radosti a skvělé formě.

Měřeno povrchním metrem, deska vlastně obsahuje sice jen nabroušené, ale vcelku se standardně tvářící indie-rockové písničky. I když plné silných melodií a syrových kytarových riffů. Navíc takových, které po prvním poslechu vcelku bez problémů splývají jedna v druhou. Nic, co by nelezlo na nervy milovníkům progrese už před dvaceti lety. Jenže o tom to právě je. A není to nic jiného než jen jedna strana mince. Černé brýle chránící před těmi, kteří nejsou žádoucí. To podstatné se totiž skrývá jinde. Pod povrchem. V Mascisově mumlavém zpěvu plném melancholie i nostalgie. V rozskřípaných kytarách, které se vždy nemalým obloukem vyhnou uhlazenosti, vyumělkované producentské dokonalosti a pocitu, že je má jejich obsluhovatel plně pod kontrolou. Ve špinavých a rozmazaných písničkách, co se vzpírají jednoznačnému zařazení. Při jejich poslechu se mimochodem dobře připomíná rocková podstata, která se ze spousty toho, co se dnes rádo označuje jako rock, sedmimílovými kroky vytrácí.

Najdeme tu to nejlepší, co se skrývá za zavedenou značkou. Kytary přebuzené tak, že i se staženou hlasitostí řežou do uší, dlouhá sóla, která znenadání neočekávaně začínají i končí, ale i třeba neodolatelně minimalistickou skladbu "I Got Lost", postavenou celou na jediném motivku. Spousty energie, o které se mnohým mladším ani nezdá. Ani na moment to celé nezní jako kapela postarších chlápků, co si léta melou to svoje, ale naopak jako když mladí kluci konečně vylezou na pódium, o kterém si léta snili, a teď mají radost a řežou do toho o život, protože si uvědomují, že si to musí užít.

Zatím poslední deska kapely, jejíž název je stále větší ironií, zkrátka docela dobře mohla vyjít před patnácti lety. Na jejich kvalitách by to nic nezměnilo. Je však rázným slovem do debaty, je-li to její vada nebo naopak plus. Stejně jako kapela sama bude rozdělovat a jedni budou jásat a druzí ohrnovat nos. Tak to má být. Ne, ani trochu nechci tvrdit, že by to bylo nějak zásadní dílo. A už vůbec si nedělám iluze, že zrovna tahle nahrávka k Dinosaur Jr. (a jejich dalším souputníkům, namátkou k Mudhoney) přitáhne nové generace posluchačů. Spíš by mě to překvapilo. Je totiž krásná asi jako cesta tramvají z práce v upoceném horku. Voní stejně tak jako některým benzin. A na ten koncert - přijedou do Prahy 24. května - se těším stále víc.