Poté, co přišli na trh s odbytým výběrovým albem "Ty nejlepší věci", už od nich asi nikdo nic nečekal. Kodym i P.B.Ch. se věnovali výhradně Lucii, se kterou vydávali desky a koncertovali. Po jejím rozpadu, nebo chcete-li začátku umělecké pauzy, však starou značku oprášili. Comebackové album "Torpédo" se stalo prodejním hitem roku 2006, následná nová výběrovka "Best Of 20 let + DVD" z loňska mizela z pultů obchodů ještě rychleji. Teď jsou Wanastovky na turné. Po dlouhých osmi letech je to jejich první větší várka koncertů. Jak se s tím vypořádali? "Jsme slavná kapela, která platí daň za to, že se dlouhá léta věnovala jinému projektu," uvědomuje si zpívající kytarista Kodym.

Těšili jste se asi hodně, že?

Kodym: Strašně moc. Řekl bych, že naše hraní před lidmi je velmi smyslný požitkářský zážitek. A my byli po koncertování hladní. Loni jsme totiž odehráli jenom tři koncerty. Jeden malý v Londýně, jeden velký v Sazka Areně a pak na Pražském hradě. Výročí dvaceti let existence skupiny je třeba řádně oslavit. Je to ideální příležitost vyjet na turné.

Turné jste museli dvakrát přeložit. Co se stalo?

P.B.Ch.: Vedlo k tomu více okolností. U turné, které mělo být na jaře, totálně klekla administrativa. Vypadalo to třeba tak, že se mě kamarád ptal, co teď budu dělat. Já mu odpovídal, že jedu na turné. "Vy jedete na turné?" ptal se mě. To mi došlo, že o těch koncertech nikdo neví. Nikde nevisely plakáty, billboardy. Bylo to prostě špatně.
Kodym: Dá se říct, že se organizátorům toho turné spousta věcí nepodařila. Navíc se přihodilo, že jeden člen naší koncertní sestavy měl za pět minut dvanáct velký zdravotní problém, kvůli kterému musel na operaci. Vypadalo to, že konstelace hvězd našemu turné není nakloněná. Pak uteklo půl roku a přiblížil se čas našeho kulatého výročí. A můžu říct, že máme písničky aspoň lépe nazkoušené. Za letošní a loňský rok jsme odehráli desítky koncertů. Konaly se u nás ve zkušebně. (smích)
P.B.Ch.: Jenom nám nikdo netleskal. Akorát kamarád Lukáš, který se byl jednou podívat.

Na co se během turné mohou fanoušci těšit?

Kodym: Výběr písní je z nějakých osmdesáti procent tvorba Wanastowích Vjecý. Pod tlakem fanoušků jsme se ale neubránili tomu, že hrajeme asi čtyři písně od Lucie. Dostali jsme se do takové velmi příjemné situace, kdy máme na výběr řadu písniček a ještě se nám do programu nějaké pecky nevejdou. Bude pak záležet na lidech na koncertě, jestli budou chtít malej nášup nebo velkej nášup. To jsou pozitiva skupiny, která hraje dvacet let.
P.B.Ch.: Je to fakt zvláštní pocit, když vybíráš z té hromady písniček a přitom vzpomínáš na období, kdy jsi měl jednu nebo dvě desky a byl problém dát repertoár dohromady. Řešil jsi, kterou píseň hrát a kterou ne, protože třeba lidi nudí. Teď je to naopak.

Zaujalo mě, že jste si na koncerty nevybrali příliš velké prostory. Například brněnské Semilasso, kde se v rámci turné zastavíte, je obyčejný kulturák.

Kodym: My jsme totiž dost bezprecedentní případ. Jsme jakoby slavná kapela, která osm let nekoncertovala. Je to taková nevyzkoušená cesta. Když se ty, jak jsi říkal, kulturáky vyprodají, můžou se koncerty přesunout do větších hal. Je to už pak otázka managementu a pořadatelů. Tím, že teď hrajeme po menších prostorách, si vybíráme daň, že jsme v posledních několika letech pracovali jen pro Lucii. Wanastovky v podstatě neexistovaly.

Takže začínáte od znova?

P.B.Ch.: Kdyby bylo na mně, hrál bych třeba na Měsíci. Ale nikdo to asi nebude po nás chtít.
Kodym: Já bych tam taky rád hrál.

Třeba se toho dožijete.

Oba: Já myslím, že ne. (smích)

Poslední řadovou desku "Torpédo" jste vydali v roce 2006, loni se na výběrovce "Best Of 20 let + DVD" objevily mezi bonusy dvě nové písně. Jak to vypadá s vaší novou tvorbou?

P.B.Ch.: Zároveň s probíhajícím turné pracujeme na nových písních. Zatím to vypadá velmi dobře. Vlastně to musí vypadat lépe než kdykoliv předtím. Nové písně se neztratí a až přijde jejich čas, natočíme je.

To si říkáte u každé nové desky?

Kodym: Rád bych pověděl, že ano. Ale když jsme připravovali neřadovou desku "Divnoalbum", neříkali jsme si to. A pak také někdy v devadesátých letech, kdy jsme jednu desku spíchli horkou jehlou. A přitom byla hrozně slavná. Je fajn, když muzikanti pracují mnoho let, jsou v laufu a pak vydají desku, která je mnohem horší a ví o tom skoro jenom oni.

Tipnu si: jde o desku "Andělé"?

Kodym: Jo. Pro spoustu lidí je to jedna z nejoblíbenějších desek Wanastovek. Ale bohužel se na ní odrazilo, že jsme na její přípravu měli asi jenom dva měsíce.
P.B.Ch.: Je tam podle mě málo dobrých tažných nápadů, dva měsíce jsou opravdu málo. Proto teď na každé desce pracujeme s předstihem. Minimálně roční odstup mi vyhovuje.

Když se podíváme do vaší diskografie, na "Hračkách" bylo hodně studiových mašinek, na "Stříkačkách" hodně vlivů world music. V jakém hávu jsou nové písně oděny?

Kodym: Já myslím, že naše cesta je docela přímá a ty výchylky, o kterých jsi mluvil, jsou jenom lehké. Jediná výjimka, která potvrzuje pravidlo, je několik písniček na desce "Hračky". Tam jsme reflektovali aktuální hudební trendy, které v té době fungovaly. Podle mě to bylo uděláno dobře, ale na druhou stranu si myslím, že ty písničky trochu ztratily kontakt s fanoušky Wanastovek.

Takže ta aktuální tvorba je jaká?

Kodym: Dá se říct, že aktuální tvorba by mohla být stylově namíchaná z desky "Torpédo" a pak ze všech dalších desek. Ale to se bavíme o formě. Obsah jsou písně samotné, jejich melodie, které se mohou obléct do nějakého aranžmá.

V jaké fázi přípravy jste?

P.B.Ch.: Skládáme, tvoříme. Víc času teď ale věnujeme turné.

Leží nám tady na stole vaše výběrovka, jedním z bonusů je singlovka "Kdo se bojí, nesmí do nebe". Abych se přiznal, připadá mi lepší než celá předchozí řadovka "Torpédo"...

Kodym: Fakt, jo? Tak to teda vidím, že co člověk, to názor...

Jo. Protože mi ta píseň připadá vzdušnější a nadčasovější. Něco ve stylu "Kouzla" nebo "Andělů". Na rozdíl od "Torpéda", které se mi moc nelíbilo.

P.B.Ch.: Kolikrát jsi "Torpédo" poslouchal?

Mockrát.

P.B.Ch.: A ani potřetí tě to nechytlo?

Ale jo, nápady jsem tam samozřejmě našel. Myslel jsem to tak, že se mi "Torpédo" nelíbí jako celek tím, jak zní. Připadá mi, že jste hrábli do strun jako snad nikdy předtím a že se to trochu blíží tvorbě Kabátu. Nevím, jestli mi rozumíte...

Kodym: Popisuješ to úplně přesně. Deska "Torpédo" má v mnoha směrech klasický hardrockový zvuk a má hodně společného s nejryzejším obdobím rockové hudby, což je jasně přelom šedesátých a sedmdesátých let. Kdežto ty dvě nové písně ze čtyř bonusových jsou prostě víc disko. Řekl jsem to dobře, P.B.Ch.?
P.B.Ch.: Říkáš to dobře!
Kodym: To je naše terminologie. (smích) Jsou prostě víc disko.
P.B.Ch.: Takže nová tvorba je víc disko. Ale zase ne úplně všechna.

Jak vlastně vypadá tvůrčí proces u Wanastovek?

P.B.Ch.: Mění se to. Na začátku devadesátých let jsme dělali nějaké písničky společně, ale poslední dobou tvoříme každý zvlášť. Takže já třeba udělám melodii se zpěvem a Robert na to moje blábolení napíše text. Sobě do úst, protože zpěvákem je u nás on.

Zaznamenáváte si nápady třeba do mobilu?

P.B.Ch.: Já chodím s diktafonem. A nebo si na cédéčko vypálím nějaké základy a pak si je pouštím, když jedu autem a vymýšlím k tomu melodie. Tenhle způsob tvoření mi poslední dobou baví. Nechci se prostě omezovat na ten základní mustr melodie a snažím se vymýšlet nový věci, které jsou kolikrát lepší než původní verze.
Kodym: Když jsme vydali slavnou desku "Lži, sex & prachy", měl jsem hrozně moc hudebních nápadů. Tak jsem si je postupně zaznamenával na diktafon. Když už jsem z těch nápadů měl vymyšlenou skoro celou desku, zapomněl jsem diktafon v šuplíku na hotelu v Banské Bystrici. A bohužel jsem si z toho nic nezapamatoval. Takže jsem se pak toho diktafonu vždycky trochu bál. Říkal jsem si, když si ten nápad zapamatuju, je to super. Když zapomenu, nestál za to.

Téhle teorie se drží třeba Petr Hapka.

Kodym: Fakt? Já jsem se pak o tom bavil s kytaristou Tomášem Varteckým a zjistil, že jsem tímhle způsobem vyhodil asi několik desek. A že to asi tak úplně pravda možná nebude.

Co vám říká stahování hudby z internetu? Co říkáte na Radiohead, kteří svým fanouškům řekli - Tady je naše deska a dejte za ní, kolik uznáte za vhodné. Ukažte, nakolik si hudby vážíte.

P.B.Ch.: Je to zajímavý pokus. Situace je skutečně taková, že hudební studia něco stojí. A vydavatelství jsou malinko zoufalejší, než byla. Desky se neprodávají tolik, kolik by se prodávaly, kdyby se nestahovalo a nekradlo. Firmy nemají zisky, a tak nechtějí mít s novýma kapelama moc co do činění. Takže tyhle skupiny jsou svým způsobem na tom bity. Chtějí s tím třeba živit, ale nemůžou.
Kodym: Mně na druhou stranu přijde úžasné, že mají lidi ty písničky natolik rádi, že si je kopírují. Případ Radiohead není příklad pro začínající skupinu. Mamutí koncerny do nich a do reklamy v minulosti investovaly několik milionů liber, takže oni si teď mohou dovolit takovýhle krok. Kdyby tohle udělali všichni, kteří mají něco za sebou, jsou zruční a slavní, tak dobře. Ale co by potom měly dělat ty mladé skupiny? Dát desku zadarmo na internet? Vždyť je nikdo nezná...

Ale podobně se prosadili třeba britští Arctic Monkeys - přes download svých písní na MySpace.com. Nikdo je neznal, ale tím, že si jejich fandové mohli stáhnout jejich skladby z internetu nebo je dostat zadarmo na koncertech, o ně byl najednou obrovský zájem. Když pak vydali debutovou desku, stala se trhákem.

P.B.Ch.: Tak to je fajn. Tímhle bych řekl, že internet může člověk zužitkovat pro svůj prospěch.

Nebyly vaše začátky do jisté míry podobné?

Kodym: Dráha Wanastovek byla občas více či méně přerušovaná, je taková nestandardní. Kdežto kariéra Lucie byla konzistentní. S tou když jsme hráli poprvé v Plzni, přišlo na nás asi osm platících diváků. Začínali jsme tak, že jsme hráli třeba jako předkapela a přišlo na nás dvacet lidí, což byli všichni naši známí. Z toho dva za mnou po koncertě přišli a řekli, že to bylo trapné. Hráli jsme ale dál a lidí přibývalo a přibývalo. Nebyly za tím reklamní peníze, ale poctivá práce. Trošku tam možná je ta analogie s Arctic Monkeys, i když v jiných podmínkách. Prostě že ty rohlíky, které jsme pekli, byly natolik dobré, že si je lidi kupovali.

Předělali jste Mišíkovu "Variaci na renesanční téma", což je zhudebněná báseň Václava Hraběte. Jaký je váš vztah k poezii?

Kodym: Velmi vřelý. Možná právě proto hraji v rockové skupině. Z našich luhů a hájů mám rád Jaroslava Seiferta, Vladimíra Holana a právě Václava Hraběte. Velmi zajímavá a pro mě inspirativní postava je také Karel Hynek Mácha.

Roberte, ty vlastníš rozsáhlou sbírku hudebních nástrojů. Máš spočítáno, kolik jich je?

Kodym: Nepočítal jsem to, nebylo to vytvořeno za účelem nějaké sbírky. Vždycky jsem si pořizoval hudební nástroje, které jsem chtěl použít do hudby nebo si je aspoň vyzkoušet. Mám třeba hodně exotických nástrojů, na které třeba nehraji úplně přesně tak, jak je obvyklé. Ale snažím se najít nové zvuky. Protože samotná tvorba zvuku a tónu je docela omezující. Jsou to všechno nástroje, které mají buď struny, blány nebo jazýčky. Moc toho není, tak se zamýšlím nad tím, jak jdou zvuky kombinovat. Ale čeho mám nejvíc, to jsou elektrické kytary.

Zvládneš zahrát na všechny ty nástroje?

Kodym: Ano, ale ne každý den. (smích) Spoustu těch věcí vytáhnu třeba do studia, když nahráváme.

Také sis s rodinou pořídil zámek. Co tě k tomu přivedlo?

Kodym: Na území České republiky je asi dva a půl tisíce objektů, které nesou označení zámek. Některé jsou ve vlastnictví státu, některé jsou soukromé nebo církevní. My jsme s manželkou objevili krásnou stavbu, u které hrozilo, že se prolomí stropy a spadne střecha. Bylo nám jí líto, tak jsme ji za pár korun koupili. Investovali jsme do toho hodně energie, ale podařilo se nám ji zachránit. Dostali jsme dokonce mezinárodní ocenění za restaurování architektonické památky.

Takže teďka žiješ na zámku?

Kodym: Jako občan demokratické republiky přece nemůžu žít na zámku...
P.B.Ch.: Proč ne? Já bych tam žil hned. (smích)
Kodym: Ten zámek je sice zachráněný, stabilizovali jsme jeho stav, ale žít se tam zatím fakt nedá. Maximálně se dá využívat jako nějaký squat. Já přece jen rád obývám objekt, který má třeba podlahu. Ale to prostředí tam je skvělé! Místní genius loci je strašně inspirativní. Když se mi tam podaří sednout s kytarou, nasát atmosféru a přetransportovat ji do prstů a strun, je to maso...

Zámek společně s písní "Kde je český král?" mi zapadá do mozaiky, podlé které vás považuji za monarchisty. Pletu se?

Kodym: Přemýšlím, jak bych to zjednodušil. Je podle mě rozdíl ve vztahu ke svým bližním, k rodině, ke státu a k půdě v období několika staletí monarchie a mezi obdobím od roku 1918 po současnost. Když navíc naše současná demokracie stojí na rozprodávání nábytku a rodinného stříbra. Píseň "Kde je český král?" má jednoduchou myšlenku. Už jsme si to tady vyzkoušeli, dobře, teď by měla skončit legrace. Z naší země by se měla stát moderní konstituční monarchie, jako je třeba Velká Británie, Španělsko, Švédsko nebo Norsko.

Myslíš, že je to reálné?

Kodym: Reálné to příliš není, ale není to důvod, proč o tom nenapsat písničku. Protože už jenom slovo demokracie říká, že pravda je to, co hlásá většina. A nad tím se můžeme zamyslet...

To určitě necháme na čtenářích. Sledovali jste únorovou volbu prezidenta?

P.B.Ch.: Já to sledoval...
Kodym: Já samozřejmě taky. A mám na to jednu odpověď: Kde je český král?