Není zcela obvyklé, aby akce typu Dark Live Fest, letos se konal již pátý ročník, začínaly v tak časnou hodinu, jakou čtvrtá odpolední bezpochyby je. Zvláště pak když jde o přehlídku interpretů věnující se hudbě z těch nejtemnějších koutů hudebního spektra. Jenže co naplat, pražské Rock Café se už chvíli potýká s problémy s hlukem (naskýtá se otázka, cože tak najednou?), a tak pořadatelům hudebních akcí nezbývá nic jiného, než policejní hodinu striktně dodržovat a začátky koncertů plánovat dříve. Tento fakt měl za následek, že v okolí Národní třídy bylo v sobotním odpoledni možné zahlédnout figury, které jsou jindy ke spatření spíš ve večerních hodinách. Černooděnci s vojensky střiženými vlasy a dívky v černých šatech s bílými make upy a v síťovaných punčochách neomylně mířili ke klubu.

Nevděčné role otevírače festivalu se poněkud překvapivě zhostila hvězda celé přehlídky Lina Baby Doll aka Deutsch Nepal. Právě tento jednočlenný projekt se dá bez nadsázky nazvat pilířem kultovního švédského vydavatelství Cold Meat Industry. Svůj set odehrál v sedě na barové stoličce, kdy kromě potřebných mašinek a stojanu s mikrofonem měl před sebou vyrovnané lahve s pivem. Právě touto pózou se situoval do role jakéhosi barového povaleče, jenž lidem pod sebou zvěstoval své děsivé vidění světa. Pro mě to však bylo do jisté míry zklamání. Mám rád hlavně jeho starší práce, novější tvorba, kterou ten večer představil především, mi je již poněkud cizí.

Po švédské hlukové syrovosti přinesla neo-folková trojice Rome z Lucemburska částečné odlehčení. Jejich křehké akustické vystoupení doplněné temnými melodickými samply mělo úspěch od samého začátku. Show gradovala ve chvílích, kdy kytary byly vyměněny za bubny a s černobílými projekcemi v pozadí, za zvuků pochodujících armád, muzikanti nastínili blížící se válečnou apokalypsu. S publikem se kapela rozloučila outrem, při němž se seřadila vedle sebe zády k publiku a po chvíli opustila scénu. O skvělém zážitku, jaký formace zanechala, svědčil i aplaus který se strhl, když již se sbalenými nástroji o přestávce procházeli davem.

Belgický projekt Empusae patří k zástupcům tanečnější odnože temné elektronické hudby. Skrývá se za ním Nicolas Van Meirhaeghe aka Sal-Ocin. Nutno ovšem poznamenat, že drsné elektronické zvuky mu rozhodně nejsou cizí. Spíš naopak. Hrubé hlukové plochy připomínající fabriku na obrábění kovů v plném provozu s naroubovanými tanečními rytmy fungovaly skvěle. Právě Empusae se podařilo uvést do pohybu do té doby nehybně stojící publikum. Na druhou stranu právě jakási stylová nevyhraněnost budila dojem určité nesourodosti až roztříštěnosti. Bohužel se jim nevyhnuly technické problémy, takže uprostřed setu museli jednu skladbu začínat hned nadvakrát.

O Raison d' Etre se dá bez pochyby hovořit coby o legendě. Na českých pódiích také nepatří k žádným nováčkům. Před necelými dvěma lety vystupoval ještě spolu s Schlosstegal a VO.I.D na strahovské Sedmičce. Tehdy jsem se při jeho koncertu nemohl zbavit pocitu, že jeho hudba složená z vrstvených ambientních ploch je určena spíš pro domácí soustředěný poslech, než do neklidného a rušného klubového prostředí. Tento názor se mi potvrdil i v Rock Café. I když je fakt, že publikum mu věnovalo opravdu veškerou svoji pozornost. Svojí pódiovou výbavu Peter Anderson, jenž je zároveň jediným členem projektu, tentokrát ještě doplnil o drobné kovové předměty, jako byl kravský zvon nebo ocelový trojúhelník, ze kterého pomocí smyčce vyluzoval zvuky.

Úplné finále pak obstaral Xabec, dítě německého zvukového mága Manuela Richtera. Právě poslední příčku v line upu zaplatil nejméně chtěným způsobem, a to vynuceným ukončením setu z důvodu překročení desáté hodiny. Ačkoliv se jednalo o pouhých několik minut, organizátoři byli neúprosní. Praze ten večer Xabec představil svoji produkci balancující kdesi na pomezí ambientu a filmové hudby. Manuel Richter otevřeně přiznává inspiraci v přírodě, jíž dokazoval například samplovaným zpěvem ptáků míchaným do své zvukové koláže. Melodické motivy doplněné místy až tanečním rytmem se však nesetkaly zcela s pochopením, takže ke konci řady návštěvníků počaly již očividně řídnout.

Pátý ročník Dark Live Festivalu tradičně nabídl širokou paletu interpretů z hlubin té nejtemnější elektronické hudby. Současně ukázal, že i tato hudební oblast má mnoho tváří, podob, barev a tvarů, které pak v průběhu jednoho večera všichni hudebníci dokázali poskládat a pospojovat střípek po střípku, kousek po kousku. Ve finále pak vznikl jeden celistvý kaleidoskop. Kaleidoskop temný a úchvatný.

Dark Live Fest, Rock Café, Praha, 8.3.2008

Fotogalerie: