Wynton Marsalis přijel do Prahy především za účelem odehrát zde evropskou premiéru svého nového projektu "All Rise" (Všichni povstaňte). Svůj pobyt v naší metropoli využil on i spoluučinkující sbor Morgan State University Choir (MSUC) na své další aktivity, kromě veřejného workshopu (ve středu 4.10.) odehrál Marsalis s Lincoln Center Jazz Orchestra (LCJO) ještě klasicky jazzový koncert v pražské Lucerně ("Only For Dancers", 7.10.) a gospelový soubor zažil několik koncertů po celé republice (v Plzni, Kladně, Brně, na Pražském hradě a bezplatně na Staroměstském nám.). Nicméně hlavní náplní všech výše zmíněných těles byly dva rudolfinské koncerty (5. a 6. 10.) představující Evropě "skladbu z jiného světa", Marsalisovu novinku "All Rise".

Tato jazzová symfonie má být (bluesovým jazykem vyřčeným) mottem pro 21. století, které Marsalis vidí jako století integrace, století vzájemného poznání. Stejně jako blues obsahuje dvanáct taktů, skládá se i "All Rise" z dvanácti částí. Ty jsou rozděleny do oddílů po čtyřech (první čtyři mají vyjadřovat "radostnou náladu", další čtyři jsou "přemýšlivější", poslední čtyři "taneční"), jednotlivé bloky jsou oddělené přestávkami.

Na projektu je oceněníhodný především pokus o skloubení funkce filharmonie, jazzového orchestru a gospelového sboru. Nehledě na to, jestli kominikace mezi nimi probíhala, nehledě na to, nešlo-li by ze situace vytěžit víc, nehledě na to, jak si tato tři tělesa rozuměla (došlo-li skutečně k integraci) a nehledě na to, nebyly-li velké cíle celého projektu zbytečně nadnesené, se z principu jedná o výtečnou ideu a geniální nápad. Dostat na společné jeviště dva představitele naprosto odlišných hudebních principů, tedy toho klasicky akademického na jedné straně a na originalitě a spontánnosti založeného na straně druhé, znamená velkou odvahu a předpokládá ohromnou dávku sebedůvěry. Wynton Marsalis, jeden z největších současných amerických jazzových trumpetistů a skladatelů, který je znám svými projekty propojujícími jazz s jinými druhy umění (za všechny jeho spolupráce s Americkým tanečním divadlem Alvina Aileyho, N.Y. city balletem, smyčcovými komorními orchestry...), se na popud šéfa Newyorské filharmonie Kutra Masura tohoto projektu zhostil a v prosinci 1999 sklidil ohromný úspěch s newyorskou premiérou.

Na secvičení ČF a LCJO s MSUC měl Marsalis pouze čtyři dny, což se ukázalo být na navázání hlubšího kontaktu mezi soubory málo; na pódiu vedle sebe figurovaly stále dva odlišné světy, k tolik proklamované intergraci docházelo jen velmi zřídka. Silnější momenty koncertu byly vždy dílem jedněch, druhých, nebo třetích, chyběly plochy, na kterých by docházelo ke vzniku něčeho nového, co by člověk od jedněch ani od druhých nečekal. Jednotlivé věty symfonie vedle sebe působily mírně roztěkaně, celkové poslání projektu se z reklamních upoutávek nepodařilo přenést do koncertního sálu. To nemění nic na faktu, že některé části byly výtečné a že pokud divákova důvěra v mesiášské poslání celého díla nebyla tak silná, mohl mít z celého koncertu poměrně intenzivní zážitek.

Během tří částí koncertu došlo k jistému vývoji a posunu v celkové uvolněnosti. Nejvíce rozpačitý byl kontakt mezi muzikanty v prvních čtyřech větách, většinu pozornosti na sebe strhávala jazzová sóla LCJO - exceloval pianista Farid Barron a na trumpetu W. Marsalis. Po první přestávce jakoby filharmonici vycítili potřebu většího nasazení, druhá část byla o poznání kontaktnější. Jednak dostal mnohem větší slovo MSUC, což zapříčinilo příjemné zvukové a dynamické zpestření, pak došlo k několika příjemným mezihrám mezi orchestry, např. ve větě "The Hals of Erudition and Scholarship" si pěkně "popovídali" basista LCJO s violoncelovou sekcí ČF. Vrcholem večera byly alespoň pro mne věty ze třetí sekce. Ta byla zahájena latinou "El Gran Baile de la Reina", při které vyvrcholila spoluhra mezi orchestry, smyčcové stacattové party, které akcentovaly rytmus LCJO byly přesně tím, co do té doby scházelo. Poprvé a naposledy zde došlo k prolnutí všech tří souborů, které vydrželo přes zvukomalebnou "Expressbrown Local" až k pomalejšímu swingově laděnému ploužáku "Saturday Night Slow Drag". Celý koncert byl zakončen neuvěřitelným gospelovým nášupem "I Am, Dont You Run From Me", po kterém přišla ještě čistá neworleanská pochodová dohra, která sice zvedla a roztleskala většinu přítomných diváků, na druhou stranu působila v kontextu celé skladby zbytečně estrádně.

Jak jsem zmiňoval již výše, byl tento koncert cenný především pokusem o syntézu žánrů, které mají kdesi hluboko společné kořeny a přitom jsou dnes obecně vnímány docela odděleně (integraci je zbytečné očekávat až od 21. stol., stačí pohlédnout o 70 let zpět na to, co se geniálně podařilo G. Gershwinovi). Jak pro filharmoniky, tak pro jazzmany byla účast na "All Rise" přínosnou zkušeností bezesporu, každý z nich měl minimálně šanci zde prokázat nadhled nad stylem, který je zvyklý hrát rutinně.

Koncert, který uspořádal LCJO na sobotní večer ve velkém sále Lucerny - "Only For Dancers" - byl jen důkazem toho, že věrnost pouze jednomu žánru může posluchači navodit dojem jednotvárnosti a nenápaditosti. Přes neoddiskutovatelnou muzikantskou vyzrálost všech členů orchestru a přes nadhled nad hrou na jednotlivé nástroje, který má každý tu více tu méně vyvinutý, chyběl orchestru celkový nadhled nad žánrem. Samozřejmě, že večer byl už z pozice svého názvu určen především k tancování, jako potenciální divák-posluchač jsem však byl nepatrně zklamán rutinérstvím a ortodoxností ve strukturách jednotlivých písní a celkovou stylovou neoriginalitou. Většina skladeb skončila v zajetí klasického neworleánského mainstreamového jazzu, až monotónní střídání pomalých blues s rychlejšími swingy bylo párkrát příjemně narušeno laninskoamerickými motivy, které (a to platilo i v Rudolfinu) představily nejzajímavější a nejpestřejší části koncertu. Jinak orchestr fungoval jako profesionální kulisa, což je při všech kvalitách, které třímá ve své potenci, přinejmenším škoda.

Wynton Marsalis má Prahu očividně rád (bylo koneckonců na něm, které z evropských měst si vybere pro premiéru), diváky zde zažil velmi spřízněné a je obecně pravděpodobné, že se svými novými projekty se u nás jistě ukáže. Doufejme jen, že příště přijede s dílem, které nebude skrývat toliko silnou výpověď, že se poučí zkušeností s místním publikem, které evidentně ocení více kvalitní hudební prožitek nad snahou o vizionářské určení toho, co na nás čeká...

Páteční koncert z Rudolfina si budete moci poslechnout 27. října ve 20:00hod. na stanici Vltava.

Wynton Marsalis, Lincoln Center Jazz Orchesrtra (LCJO), Morgan State University Choir (MSUC), Česká filharmonie (ČF), 5.10. 2000, Rudolfinum, 7.10. Lucerna, Praha