Seriál "Co poslouchá musicserver" je tu od toho, aby se s vámi naši redaktoři a fotografové podělili o dojmy z alb, která je buď v poslední době zaujala, anebo neodmyslitelně patří do jejich playlistů. Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka. Že mnohdy půjde o velmi pestrou kolekci, je nasnadě. Tentokrát ji utvoří The Cooper Temple Clause, Meat Puppets, Hradišťan a Jiří Pavlica, Project Pitchfork a Dave Brubeck Quartet.

---

Ondřej Pravda: The Cooper Temple Clause - Make This Your Own (2007)

Tuhle kapelu mám hodně rád od první desky a druhá na tom nic nezměnila, naopak. Třetí nahrávka (která nevznikala snadno, problémy s labelem, výměna producentů) je jiná než předchozí dvě (a ty nebyly zdaleka stejné). A to vokálně - výrazně se projevili do té doby ne tak slyšitelní spoluhráči, a taky hudebně - producent přišel s nápadem, aby si jednotliví hráči prohodili nástroje, takže jejich obvyklá pestrost stylů je tady ještě překonána. Na rozdíl od debutu pro mě ale tentokrát nedrží pohromadě, chybí jí atmosféra a originalita předchozích alb, charisma vokálu Bena Gautreyho. Změna je až příliš velká a nesourodá, ale třeba desce ještě přijdu na chuť. Ale zdá se, že od kapely se těžko dočkáme něčeho nového, protože po odchodu jednoho z členů letos v dubnu následně ohlásila rozchod. Což je škoda, protože ačkoliv mám výhrady k téhle desce, tak celkově je a bude tahle parta pořád výbornou připomínkou toho, že spousta dobrých kapel nemá masovější úspěch.
Nejlepší skladba: "Damage", "Head"

---

Honza Průša: Meat Puppets - Rise To Your Knees (2007)

Meat Puppets arizonského Phoenixu nejvíce proslavil Kurt Cobain, když si je přizval na nezapomenutelné unplugged vystoupení pro MTV, společně tehdy zahráli jejich tři skladby. Bratři Curt a Cris Kirkwoodovi, kteří hráli už od roku 1980 a jejichž rané nahrávky jsou, zejména díky Curtově brutálnímu vokálu, skutečně alternativními záležitostmi, poté vydali svou asi nejlepší desku "Too High To Die". Následovalo několik dalších alb a dvojí přerušení činnosti. Na loni ohlášený druhý comeback navazuje i letošní album "Rise To Your Knees". Deska, která je ještě o něco klidnější než ty předchozí, s charakteristickými táhlými a ještě táhlejšími vokály. Přesto vrcholí neuvěřitelným přívalem energie v závěrečné, z alba zcela vyčnívající "Light The Fire".
Nejlepší skaldby: "Stone Eyes", "This Song", "Disappear", "Light The Fire"

---

Honza Balušek: Hradišťan / Jiří Pavlica - Hrajeme si u maminky (2005)

Seriál Co poslouchá musicserver byl zpočátku vymyšlen tak, aby do něj redaktoři psali o deskách, které skutečně poslouchali, i když by to třeba nebylo nic, čím by se měli veřejně chlubit. Nyní už je situace poněkud jiná, ale pro mě je tento příspěvek premiérou, tudíž se musím přiznat. Úplně nejvíce v posledních týdnech poslouchám cédéčko s dětskými písničkami Hradišťanu "Hrajeme si u maminky". Jezdíme totiž s dětmi často autem a hned po usednutí se zezadu ozve: "Chceme pustit naše písničky!" Pro mé duševní zdraví je ale více než dobré, že jsme děti naštěstí nenaučili na Dádu nebo různé kolovrátkové discohrátky o zvířátkách, ale právě na toto cédéčko. Většina skladbiček jsou nestárnoucí školkové evergreeny, které ve zpracování Hradišťanu a se zpěvem malých dětí mají neopakovatelné kouzlo. A těch několik méně známých či původních písniček (pár kousků od Pavla Jurkoviče je vyloženě skvělých a ne jen pro caparty) přináší alespoň příjemné osvěžení mezi "Prší, prší" a "Maličká su".
Nejlepší skladba: "Měsíce"

---

Ondřej Michal: Project Pitchfork - Chakra Red (1998)

Německá dvojice Project Pitchfork začínala na počátku devadesátých let se syrovým elektroindustriálním zvukem srovnatelným například s respektovanými Das Ich. Postupem času jej začala víc vrstvit, rozvíjet, pracovat s melodiemi. "Chakra Red" je první album, na kterém použili dokonce kytary. Ačkoliv jsou jejich desky stylově velmi pestré a různorodé, skřípavý vokál Petera Spillese je prvek, který je všechny spojuje. Jízda nehty po školní tabuli jej vystihuje asi nejvýstižněji. Své depresivní texty skřehotá do syntetických bicích, nabručených samplů a táhlých melodických ploch. Určité odlehčení skýtá víc jak šestiminutová ambientní věc "Time" v polovině alba. S blížícím se vánočním časem skladby jako "December Sadness" nebo převzatá "I'll Find My Way Home", chmurné scény odehrávající se za okny našich obýváků, jen podtrhují.
Nejlepší skladby: "God Wrote", "December Sadness"

---

Radek Hendrych: Dave Brubeck Quartet - Time Out (1959)

Tohle album vládne, bez legrace. Ačkoli se ho původní vydavatelství ostýchalo pustit ven, dnes vidíme, že je plné hitovek a jeho role v moderní hudbě není zas až tak zastupitelná. Brubeck, mimořádně zajímavá osoba, na něm popularizoval neobvyklé rytmické struktury a fúzí polyrytmických postupů a spíše konzervativnějších jazzových metod dokázal dodat lehce poslouchatelné hudbě neuvěřitelnou hloubku. Brubeck, který neuměl číst noty a údajně nezvládal ani běžné harmonizační paterny, dal světu jazzovou hymnu "Take Five". Její význam pro moderní hudbu je nezměřitelný, vliv sahá do netušených dálek. Děje se tak díky bubeníku Joe Morellovi, mimochodem velikán mezi velikány (některými hudebními teoretiky je bubenické sólo v "Take Five" považováno za historicky nejlepší; autor těchto řádek se k tomuto názoru beze zbytku připojuje). Ten rozvinul využívání triol při sólu, což posléze zúdernil a zefektivnil John Bonham v Moby Dick, a od něho stejný postup rozpracovává Lars Ulrich v Metallice při takzvaných míchačkách (kopák-přechod-přechod). Samozřejmou povinností však je zmínit, že přínos "Time Out" spočívá především v tom, že Brubeckův Quartet naučil natvrdlé Euro-američany počítat do pěti, šesti, místo do čtyř. A byl to přesvědčený antirasista. Co chtít víc?
Nejlepší skladba: "Take Five"

---