Pochmurná kvítka z doby LSD

05.11.2007 00:00 - Dan Hájek | foto: facebook interpreta

Putování belgických Hooverphonic se dopracovalo k šesté desce "The President Of The LSD Golf Club", na které se ponořují do psychedelie 60. a 70. let. Elektronické mašinky nechali mimo a vrhli se na klasické nástroje. Změna kurzu nenechává nikoho na pochybách, že Hooverphonic zrají s věkem.
8/10

Hooverphonic - The President Of The LSD Golf Club

Skladby: Stranger, 50 Watt, Expedition Impossible, Circles, Gentle Storm, The Eclipse Song, Billie, Black Marble Tiles, Strictly Out Of Phase, Bohemian Laughter
Vydáno: 08.10.2007
Celkový čas: 41:25
Když prosákly první informace o novém albu Hooverphonic, zvedla se mohutná mlha - mlha očekávání. Poslední dobou totiž směřovali k melancholickému popu, který byl citelný na řadovce "No More Sweet Music", k tomu i koncertní změny naznačovaly nemálo novinek. Singl "Expedition Impossible" onu mlhu ještě víc rozčeřil, zhustil a ozvaly se také první negativní hlasy. Od zastánců klasických Hooverphonic, kteří vzdávali hold jejich nejoblíbenější desce "The Magnificent Tree". Posledním hřebíkem do nejistoty bylo oznámení, že si skupina "Prezidenta" vydala sama.

Při nahrávání Alexovi, Geike a Raymondovi nejvíc pomohli bubeník Steven Van Havere, hráč na klávesy Remko Kühne, zpěvák Cédric Murrath a producent Mike Butcher. Mike byl důležitý v tom, že pomáhal hledat ten správný zvuk - za jeho zády byly zkušenosti s Black Sabbath (podílel se třeba na "Sabotage"). Remko je zase sběratel různých klávesových nástrojů a pestrost výběru se dostala i na samotnou nahrávku.

"The President Of The LSD Golf Club" je exkurzem, jak název napovídá, do let dávno minulých, kdy vládla květinová psychedelie, ke kteréžto atmosféře pasuje hlas Geike Arnaert jako ulitý. Dominantními skladbami jsou duety s Cédrikem ("50 Watt" nebo "Gentle Storm"), jejich hlasy se výtečně doplňují. Elektronika tentokrát zůstala zapomenuta a akustické nástroje, kytary, rhodes piáno, moog synťáky nebo nízké pianino naopak hrají prim. Dýchne na vás volnost a nezaměnitelnost hudby ze šedesátých a sedmdesátých let, nečekejte však žádný divoký experiment po vzoru Jimiho Hendrixe. Hooverphonic natočili svou nejvíce lazy desku, naplněnou chmurným odérem a jasnou podmanivostí, jež je pro ně tak typická.

Je to prosté: hned od úvodní "Stranger" budete lapeni, neboť tady ožívají emocionální spirály a pozvolna přecházejí ve skutečnou krásu. Hooverphonic s věkem zrají a drží si hodně vysokou laťku. Pohodlně se proto uvelebte a nechte je, ať vám to dokáží.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY