Seriál "Co poslouchá musicserver" je tu od toho, aby se s vámi naši redaktoři a fotografové podělili o dojmy z alb, která je buď v poslední době zaujala, anebo neodmyslitelně patří do jejich playlistů. Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka. Že mnohdy půjde o velmi pestrou kolekci, je nasnadě. Tentokrát se v ní objeví Motel, Anti-Flag, Khmer Rouge, Tool a Paul McCartney.

---

Pavel Novák: Motel - Motel (2006)

Motel patří jednak mezi poslední objevy mexické hudební scény, jednak mezi moje aktuálně nejzajímavější objevy. Jejich první eponymní deska vydala už tři singly a všechny poměrně úspěšné. Na svém debutu Motel ukazují dvě tváře. Tu první rychlou a rockovější zastupují třeba singly "Dime Ven" a "Olvidame", zatímco pomalou baladickou singl "Lejos Estamos Mejor". Skladbou, kterou už několik měsíců poslouchám dokola, je nejakustičtější "A Ti", která oproti zbytku desky poměrně vybočuje. Speciální verze alba navíc obsahuje čtyři akustické bonusy včetně všech tří singlů. Pokud máte rádi kapely jako Matchbox 20 nebo Goo Goo Dolls, které se kromě skvělých skladeb navíc opírají o charismatického zpěváka, Motel vás rozhodně nemůžou zklamat.
Nejlepší skladba: "A Ti"

---

Ondřej Michal: Anti-Flag - For Blood And Empire (2006)

Nedávno jsem dočetl knihu rozhovorů "Nenech se zas oblbnout" od Alexe Švamberka. V této souvislosti jsem sáhl po zatím posledním řadovém albu kapely, se kterou autor v knize také rozmlouval. Američtí punkrockeři Anti-Flag jsou známí coby nekompromisní kritici amerického estabilishmentu. Loňské album "For Blood And Empire" poprvé vyšlo u velké firmy, a tak se s napětím čekalo, zda-li na něm kapela dostojí svých dosavadních radikálních postojů, nebo podlehne tlaku vydavatele. Jakékoliv obavy však nebyly na místě, Pat Thetic a spol. nepolevili a dál se navážejí do americké zahraniční politiky, válečného tažení v Iráku, kritizují porušovaní lidských práv a to vše v rytmu svižného, melodického punku. Vícehlasně zpívané refrény a krátká stopáž skladeb energickou jízdu jenom umocňují. Ve věci "Hymn For The Dead" poněkud nestylově zazní dokonce i trubka.
Nejlepší skladby: "I'd Tell You But...", "This Is The End (For You My Friend)"

---

Honza Průša: Khmer Rouge - New York - London 1981-86 (2004)

Dnes už Žižkovák Phil Shoenfelt je v Česku poměrně oblíbený zpěvák i literární autor a jeho kapely Southern Cross nebo Fatal Shore jsou tu docela známé. Známé je i koncertní album s Tichou dohodou, ale o jeho projektech z dob, kdy žil v New Yorku nebo Londýně, se příliš nemluví. Jedním z nich byla postpunková kapela Khmer Rouge, v níž hrál spolu s Barry "Scratchy" Myersem, známým hlavně ze spolupráce s punkovými The Clash. Khmer Rouge za dobu svého působení příliš věcí nevydali (objevili se ale na kompilaci "White Column Noise Festival Tape" spolu se Sonic Youth nebo Lydií Lunch), přesto se v roce 1994 podařilo uspořádat kompilaci z dochovaných dobových nahrávek. Album "New York - London 1981-86" shrnuje celou kariéru Rudých Khmérů na dvou discích, z nichž jeden je studiový a druhý koncertní. Autorem naprosté většiny syrových skladeb se zastřeným zvukem osmdesátek je právě Phil a většinou zpívá i hlavní vokál. A i když to není nijak zásadní album, které by psalo dějiny rocku, jako studijní materiál newyorské noiseové scény je více než příhodné.
Nejlepší skladby: "Shoot", "Labyrinth", "Hinterland", "Africa"

---

Radek Hendrych: Tool - Lateralus (2001)

Nejlepší a dosud nepřekonaná deska nejlepší a dosud nepřekonané kapely. Zabijte mě! Jen do mě! Já si to totiž myslím. Mohl bych se obtěžovat tady vykreslovat důvody, proč to takhle cítím, že? Tak třeba: je jednadvacáté století. Vykrádá se, kam se podíváš. Zapneš bednu. Všechny hvězdy, který tam uvidíš, ti daj čtyři akordy a sloku-refrén-sloku-refrén... Ty, který to nedělaj tak okatě, nebo ty, který do toho daj' aspoň trochu charisma navíc, to jsou pak hvězdy. Ne, že bych myslel na hudební apokalypsu, ale že by tohle byla nějaká intelektuální úroda... Člověk je přece jen rád, když někdo ten jeho mozek trochu potrápí. A poslouchat kvůli tomu furt dokola autentický etno nahrávky taky nejde. Oni ty nativní euroamerický lidi nejsou zrovna hudební géniové, co si budem nalhávat. Jasně, že jsou výjimky. Třeba Bach, Orff, Mozart... Nebo třeba Tool. Tahle kapela by v Čechách hrát nemohla. Ten stokrát proklamovanej nudnej rybníček by ji svym bahnem udusil. Ona by ho totiž rozvířila způsobem, kterej by si asi jen tak někdo líbit nenechal. Vedle Tool bledne vše ostatní. Mistrovská kompozice ovlivněná jejími vrchními představiteli, indickými domorodými muzikanty (u koho se asi tak Danny Carey učí na tabla, hmm?). Jedna skladba větší rozechvívačka než druhá. Epos s nevyhnutelným koncem a použití ticha jako absolutního zvuku. Profesorství v jeho nejvřelejší podobě: čirá fascinace! O adonáj, omládli jsme! V Tool jsem a v Tool se obrátím.
Nejlepší skladba: "Reflection"

---

Michal Koch: Paul McCartney - Band On The Run (1973)

Málokdy se kritika a komerční úspěch shodnou tak, jako v případě zatím nejlepšího sólového alba Paula McCartneyho. Tedy oficiálně je to album skupiny Wings, leč z původních pěti členů sólový kytarista opustil kapelu pár týdnů před nahráváním a bubeník dokonce den před odletem do Lagosu, kde album vzniklo. Paul proto nahrál většinu nástrojů sám, lehce mu pomohla manželka Linda a kytarista Denny Laine. Album se šplhalo žebříčky pomalu, ale jistě (čísla 1 dosáhlo v Británii i Americe, ale až čtvrt roku po vydání) a dodnes je nejprodávanější McCartneyho deskou. Melodik Paul si nevybral ani jednu slabší chvilku, textař Paul psal buď nádherné psychedelické šílenosti, nebo skutečné básně. Zkrátka zářná chvíle bez jediné vady na kráse. PS: Víte, který herec zvěčněný na obalu této desky, představoval zásadní postavu v opusu "Pán prstenů"?
Nejlepší skladby: "Band On The Run", "Let Me Roll It", "Picaso's Last Words (Drink To Me)"

---