Australská kapela The Hoochie Coochie Men vytvořila pod vedením známého hardrockového baskytaristy Boba Daisleyho hodinový blues-rockový skvost. Pomohli jí Jon Lord a další skvělí hosté. Hudebníci ve čtrnácti skladbách předvádějí naprostý muzikantský soulad a hudební jiskření.
9/10
The Hoochie Coochie Men - Danger: White Men Dancing
Vydáno: 01.10.2007
Celkový čas: 60:29
Skladby: The Blues Just Got Sadder, Gotta Find Me Some Fire, Twisted System, Over & Over, Let It Go, Heart Of Stone, If This Ain't The Blues, Danger White Man Dancing, Dead Presidents, Hoochie Coochie Man, Bottle O'Wine, Everybody Wants To Go To Heaven, Tell Your story Walkin'
Vydavatel: Warner Music
Ledacos napoví už to, že skupina se pojmenovala podle bluesové klasiky Willie Dixona z poloviny padesátých let, jíž proslavil Muddy Waters a která dodnes patři mezi nejčastěji předělávané songy (na desce ji také uslyšíte).
The Hoochie Coochie Men je výsledek chemické reakce, jež proběhla mezi nejuznávanějšími australskými muzikanty. Baskytary a hlavního slova se chopil
Bob Daisley, kterého můžete znát díky spolupráci s
Rainbow, Ozzy Osbournem či Gary Moorem, v jeho repertoáru najdete jednak hlučný heavy metal, tradiční rock'n'roll, ale i blues. Za mikrofon se s kytarou postavil Tim Gaze s obyčejným, celkem zaměnitelným hlasem. Tihle dva pak tvoří hlavní skladatelské jádro, které naleznete podepsané pod většinou písniček. Bicí má na starosti Rob Grosser a Jim Conway je minimálně v rodné Austrálii považován za naprostou špičku ve hře na harmoniku.
S přípravou desky začali už v roce 2005, o rok později se k nim připojil
Jon Lord, s nímž se domluvili na spolupráci během jeho vystoupení v Sydney. Lord tedy okořenil
Tančící bílé muže o svou specifickou a výraznou hru na hammondky, kdy se decentní bluesové prvky snoubí se svéráznou fúzí rocku a barokní klasické hudby. Nicméně každý ze zúčastněných přispěl svou osobitostí, a tak vznikla strhující a svěží nahrávka, na které hudebníci rekapitulují zkušenosti a demonstrují nadčasovost svých hudebních kořenů - blues.
Na albu si také zahostovali zpěváci
Ian Gillan a Australané
Jimmy Barnes a Jeff Duff, každý ve dvou skladbách. Zatímco Duff přispívá lehce nakřáplým a zastřenějším zpěvem, Barnes vyniká naopak jasnějším a silnějším hlasem. Skladby s Gillanem, hlavně tedy "Over & Over", jsou prostě nachově baladické, možná až příliš evokují
Deep Purple, v rámci nahrávky však znamenají příjemné rockové zpestření.
Album otevírá pomalejší, vyzrálé blues "The Blues Just Got Sadder", dál se však pokračuje ve svižnějším tempu s chytlavými a hutnými melodiemi. Ve velkém stylu kapela rozjíždí například povedený cover
Rolling Stones "Heart Of Stone". Celkově nechybí pikantní, třaskavá a energická sóla ani táhlé a nápadité instrumentální vyhrávky. Občas se živelně utrhnou a rozpínají se do prostoru, někdy jsou však kultivovanější a uhlazenější, kdy vzrušující sekaný rytmus přechází v souvislé a líbivé pasáže. Společným jmenovatelem je obnažené, prosté blues, které na sebe postupně nabaluje různorodé a složitější prvky. Album se tváří světácky, čiší z něj naprostá preciznost, technická akurátnost i ojedinělý muzikantský soulad.
Blues se dá mimo jiné přeložit jako skleslost, melancholie, nicméně v podání těchto
hoochie coochie men zní více než pozitivně.