Po pěti letech se do Brna vrátila legenda, která stála u samého zrodu hard rocku. Deep Purple patřili v 70. letech spolu s Led Zeppelin a Black Sabbath mezi svatý triumvirát. Byla to doba, kdy světové rockové scéně dominovala Anglie. A jak to pánům hraje v důchodovém věku? Poměrně slušně.

Večer ale kvalitně odstartovalo už umělecké uskupení Na kloboučku Live, na které jsem byl poměrně zvědavý. Dobový televizní pořad, ve kterém tehdejší osobnosti českého rocku jamovaly, má docela kultovní status. Jak to vypadalo naživo? Nástrojovka v čele s kapelníkem Michalem Pavlíčkem zůstala během celého setu neměnná, zato s každou písničkou přivítala jiného vokalistu. A že to byl skutečně reprezentativní výběr!

Kromě dvou zpěvaček jsme totiž na jednom jevišti mohli vidět bardy jako Kamil Střihavka, Dan Bárta, Vlasta Redl nebo domácí Roman Dragoun. Na světových i domácích coververzích jsme si tak mohli vychutnat skutečně hudební mistrovství a muzikantskou vyhranost. Skvělá návnada na hlavní hvězdy večera!

Ty odstartovaly o čtvrt na devět, a to rovnou jednou ze svých klasických vypalovaček "Highway Star". Skupina do Brna poprvé přivezla nového kytaristu Simona McBridea, který se svou vizáží à la Billy Idol i se svým věkem přinášel do setu určitou dravost, kterou jeho dlouholetý předchůdce Steve Morse postrádal.

Velký respekt musíme mít ale především k rytmické sekci - vitální, šlachovitý baskytarista Roger Glover vůbec nestárne a ve svém typickém šátku vypadá už dvacet let úplně stejně. Spolehlivým udavačem rytmu je pak i zakladatel formace, bubeník Ian Paice. Své mistrovství nám nejen ve svém sólu předvedl klávesista Don Airey, hudebně bez debat nejvyspělejší člen sestavy.

Už v případě červnového vystoupení Scorpions na stejném místě jsem zmínil, že vysoký věk je mnohem větší problém pro zpěváky než muzikanty. Jak se s tím popasoval sympaťák Ian Gillian? Velmi se ctí a hlavně chytře. Během večera tak sice využíval delší instrumentální pasáže nebo ryzí sóla všech ostatních kolegů k odpočinku a mobilizaci sil, když už ale zpíval, bylo to bez problémů.

Jeho legendární výšky už jsou sice nejspíš bohužel minulostí (a tak jsme se nedočkali klasického eposu "Child In Time"), ale v základní poloze byl jeho sametový hlas pořád takový, jaký ho známe z desek.

Přesto si neodpustím poznámku, že mi z té trojice legend uvedené v úvodu přijdou Deep Purple obecně jako nejslabší a z historického pohledu i docela přeceňovaní. Jasně, klávesy jsou bez debat, ať už šlo o Jona Lorda, nebo později právě Dona Aireyho. Ale zbytek je vlastně jen takový příjemný rock a těch skutečně zásadních skladeb bychom napočítali možná jen do deseti.

Naproti tomu Led Zeppelin byli skutečné umění a progrese. A Black Sabbath naopak syrovost, tvrdost a katalog nezpochybnitelných vypalovaček - všechny desky s Ozzym jsou téměř bez jakékoliv vaty.

Je to podobné jako u Pearl Jam. Ti jediní z grungeové vlny přežili a hrají dodnes, protože na rozdíl od svých dobových souputníků neměli nijak originální temný zvuk, nevedli tak sebedestruktivní životní styl a je to vlastně jen takový nekonfliktní rock pro masy.

Ale to je jen taková odbočka. Když se vrátíme vyloženě k sobotnímu večeru, bylo to moc fajn vystoupení legend, u nichž si vzhledem k jejich věku nikdy nemůžete být jistí, jestli je nevidíte naposled. A tak je vždy dobré být u toho a užít si to.