Podobně jako v mé nedávné reportáži z tuzemského koncertu Iron Maiden na úvod avizuji, že nejsem nějakým velkým znalcem tvorby německé hardrockové legendy Scorpions. Jejich vypalovačky v nejlepším duchu stadionového rocku 80. let nepovažuji (podobně jako u tehdejších žárových souputníků) za něco extra umělecky cenného, na rozdíl od kapacit předcházející a následující dekády.

Pak jsou tu ale rockové balady. A tři z těch úplně nejlegendárnějších mají na svědomí právě "Škorpioni". Zazněly i v Brně. Ale popořadě.

Koncert této velikosti je v moravské metropoli proti Praze stále ještě svátkem, nepřekvapila proto po strop našlapaná hala. Tu se celkem úspěšně pokusili rozehřát švédští Thundermother se svým šťavnatým hard rockem. Hudebně i pěvecky šlo o takové slabší Halestorm a ani ti se pořád ještě nevymanili z kategorie věčné předkapely skutečných současných hvězd žánru Alter Bridge. Takže ve výsledku taková třetí liga. Ale nemyslím to zle. Neurazí, ale ani nenadchne. Každopádně stylově to byl vhodně zvolený otvírák večera.

Už od úvodního stržení plachty s masivním logem Scorpions bylo všem jasné, že tohle bude opravdu velká osmdesátková show. A skutečně. Velkoplošné obrazovky s přenosem dění na stagei po obou stranách pódia, masivní hlavní projekční plocha s pestrobarevnou grafikou za muzikanty a dynamický světelný park. Jak se na takovou legendu sluší. A to i včetně velmi obstojného zvuku.

Byl jsem velmi mile překvapen, jak celá skupina (až na jednu výjimku) působila na svůj věk až neskutečně svěže a energicky. A platí to především o dvou členech sestavy. Kovboj se slunečními brýlemi a ikonickým kytarovým véčkem Rudolf Schenker absolutně nevypadal na pětasedmdesát let a jeho prezentace a sólové výstupy byly přesně takové, jaké si představíme u tradičního "guitar hero".

Druhou nevyčerpatelnou továrnou na energii byl exbubeník heavymetalové legendy Motörhead, Švéd Mikkey Dee. Ten se svým neodolatelným úsměvem a osmdesátkovou hřívou vynikl hlavně během svého bubenického sóla, vtipně synchronizovaného s videoprojekcemi.

Setlist přinesl i několik nových skladeb z desky "Rock Believer", většina přítomných ale samozřejmě přišla na letité hity. Z tohoto pohledu tak za zlatý hřeb večera můžeme považovat zhruba půlku vystoupení s kombem již výše zmíněných balad "Send Me An Angel" a pro rok 2023 i politicky aktualizovanou "Wind Of Change". Třetí položky z tohoto ranku klasik, "Still Loving You", jsme se pak dočkali v přídavku.

Potud všechno v pořádku, tak kde byl problém? Zpěv. Klaus Meine už na to prostě ve svém věku nemá. Například výšky v refrénu "The Zoo" si opatrně posadil o několik oktáv níž a dobrou půlku dalších refrénů nechal odzpívat na jistotu raději rovnou publikem. I celkově po pódiu chodil už opravdu jako starý pán a stojan na mikrofon div nepoužíval spíš na podepření, jako stařeckou hůl.

Měl bych pro to pochopení, nevidět přesně týden předtím v akci jen o pár let mladšího Bruce Dickinsona. Ten na již v úvodu zmíněném koncertu Iron Maiden své dávné party už taky nevyzpíval, zato po scéně běhal jako za mlada.

V tomto směru tak mám z koncertu Scorpions podobné dojmy jako z první comebackové české zastávky Guns N' Roses v roce 2017. Skvělá fyzická i energetická forma muzikantů, kterou ale totálně dehonestoval vokální projev zpěváka, co už by měl raději zůstat v hudebním důchodu. Když jste nad tím ale přivřeli obě oči, zbytek brněnského setu Scorpions byla fajn vzpomínková a moc pěkně provedená audiovizuální show.