Boston zažil ten večer hned dvě vystoupení The Doors. Poprvé se hale pro šest tisíc posluchačů představili v sedm večer, podruhé o tři hodiny později. Zvládnout stát více než tři hodiny na pódiu rozhodně není snadné a možná i to byl jeden z důvodů (i když určitě ne ten hlavní), proč se na ně Morrison dostavil opilý. Jeho záliba v chlastu mu často přerůstala přes hlavu a nikdo nemohl předem vědět, jaký koncert vlastně bude. Pro tentokrát měli ale Doors spíše štěstí a Jimův výkon se většinou pohybuje na hranici přijatelnosti, i když se občas dostane i za ni.

The Doors samozřejmě nebyl jen Jim Morrison, ale také tři další prvotřídní muzikanti. A právě na koncertním albu nejlépe předvádějí, jak skvěle sehraní byli. Častými improvizacemi a jamy vytváří zcela nové verze notoricky známých písní a když je potřeba, dokážou ukočírovat i jinak těžko zvládnutelného Jima a navést ho zpět na cestu, ze které, díky svému opojení, vybočil. A že to někdy dá dost práce. Je radost prožívat s nimi znovu a znovu tato malá dobrodružství, která většinou zdárně končí.

Na albu lze najít několik opravdu klenotů. Skvostná je třeba "Break On Through" díky na maximum protahované mezihře rapujícím Morrisonem, odlehčená a na koncertech ne příliš často hraná "The Spy" nebo excelentní verze "Roadhouse Blues", jež vyšla na albu "Bright Midnight", které tuto sérii koncertů předznamenávalo. A jelikož se jedná o nezkrácený záznam, je slyšet, jak frontman často komunikuje s publikem, ale i domluvu muzikantů nepoužívajících playlist, která že to skladba bude následovat.

Na konci koncertu už se na Morrisonově výkonu značně projevuje démon alkohol. Téměř třináctiminutová verze "Light My Fire", na albu rozdělená do šesti tracků, zobrazuje přerod ještěrčího krále a šamana v obyčejného smrtelníka, ochlastu a trosku. Úvodní část jej zastihuje v dobré formě, která někde v půlce vrcholí na vynikající, ale v závěrečném tracku už je to Jim, kterého byste raději vůbec neznali.

Falešný hlas, chybějící drajv, otřesný projev. Ožralá rocková ikona. A je jedno, jestli se tou dobou na pódiu trápí, nebo se královsky baví a dělá si z publika legraci. Dnes je vám při poslechu tohoto Morrisona smutno. A když slyšíte závěrečnou "Been Down So Long", začíná vám docházet proč během nahrávání "L.A. Woman" od kapely odešel producent Paul Rotchild. Pokud Morrison předváděl obdobný výkon, není se čemu divit.

Luxusně vybavený digipack s dobovými fotografiemi, plakáty a komentáři členů kapely a Bruce Botnicka je dalším opravdu povedeným produktem labelu Bright Midnight a výslednému zpracování trojcédéčka není co vytknout. Oproti Detroitu, oběma vystoupením v Hollywoodu a Filadelfii podali sice Doors o něco rozporuplnější výkon, ale to početné skupině příznivců kapely, kteří musí mít doma každý jejich koncert, nemůže vadit. Naopak se nám tu pravdivě a bez přikrášlení představí takoví, jací opravdu byli. Co bychom si mohli přát víc.