Debut "Fever To Tell" byl klinickou smrtí a písně vyřvané z nitra horší (zlejší, divočejší a hluboké noci příbuznější) identity Karen O. Po těchto nadzvukových vibracích se věci zklidnily a soupiska přátel a fanoušků Yeah Yeah Yeahs doznala nutných změn - škrty u hlasité mládeže, přírůstky dojatých weid slečen. Tahle newyorská kapela, co to ráda zlehka dekadentně, umělecky, barevně a s kolážemi, ale současně i srozumitelně a přístupně, vždy byla spíše než o melodiích, riffech a refrénech o přitažlivosti. O té, co vás dojme, rozseká a zbaví myšlenek. Přímá úměrnost hladiny testosteronu s emotivním zážitkem.

Dvojka "Show Your Bones" po sexuálním nářezu na jedničce šokovala folkem, baladami a klíčovým sdělením: folk-rock je zákon, hlasité stěny a rock'n'roll byla láska zneužitá (nebo využitá?) k momentu ozáření a následnému podlehnutí. Ne všechny to vzrušilo. Tehdy jako by Yeah Yeah Yeahs chyběla jedna stopa kytar, k tomu se začínali chovat slušně a Karen v určitých momentech zpívala(!) jak kdejaká sladká rock'n'roll-baby. Fajn to bylo, ale výjimečnost nechali tam, kde se rozhodli znít jinak. Asi v barech, kde po nocích poslouchali Dylanova blues.

Teď je tu EP "Is Is" s písněmi napsanými - časově i zvukově - přesně mezi oběma alby, produkoval ho Nick Launay (dříve Public Image Limited, projekt Johnnyho Rottena). EP rovná se pět nových skladeb (fanoušci už něco znají z bootlegů) a to, co se od Yeah Yeah Yeahs vyžaduje, zkombinované s evolucí, kterou žádá kritika. Všestranná spokojenost. Kytary od začátku zní přesně tak, aby zvládaly melodie i garážové útoky. Uprostřed sedmnáctiminutové stopáže pak přijde výzva, na kterou od Karen O od jejích prvních momentů na scéně nejeden zamilovaný zbožně vyčkává. Žádostivý pokřik "Everywhere kiss me" se skvěle nazvučenou kytarou Nicka Zinnera. Je jasné, že to Yeah Yeah Yeahs opět dokázali. Jeho riffy v nových písních znějí opravdu heavy, ale nemají ambici člověka rozsekat jako dříve. Věci typu "Down Boy" nebo "Is Is" útočí spíše než na tělo na mozkovou a nervovou soustavu. Pomalá bolest, kdy vám všechno dochází až časem.

Na "Is Is" můžete milovat onen průsečík mezi jednotlivými etapami kapely, bez pocitu, že jde o nějaký připosraný kompromis, a kdo rád ujíždí na jednotlivostech, opravdu si užije. Příklady? Nesrozumitelnou otvírací halucinaci "Rockers To Swallow" s repetetivním textem ("we're rockers to swallow, we're knockers to bite"), několik prolínajících se jemně rozmlácených stěn a křiklavé efekty ve stejném tracku i těch následujících. Pustíte si "Is Is" a představíte si cestu nocí s nevydýchatelnou depresí v hlavě.

Budete poslouchat čisté vřískání Karen O a dojde vám, že řeči o nové PJ Harvey nejsou vůbec mimo, dojde vám, že ten talent, co předvedla před pár lety neskutečně efektivně a poctivě, rozvíjí. Vše včetně textů funguje naprosto spolehlivě - jako facka, co vás vrátí do reality.Trochu více přirozenosti a samozřejmosti a budu vám tvrdit, že "Is Is" má lepší materiál než první EP "Yeah Yeah Yeahs". Tady se ještě budou dít velké věci, ruku na to a klidně i nějakou krev.