Talib Kweli je na undergroundové rapové scéně jednou z nejuznávanějších postav. "Ear Drum" je taková oddechovka: skvělá kulisa, když jen tak sedím, mám chuť nic nedělat, třeba se jen trochu pohrabat na netu, lehnout si do vany nebo prostě přemýšlet o nepodstatných věcech. Mám ale pocit, že se trochu vytratil náboj a jiskra. I když jsou tu rychlejší songy, stejně mně přijdou utahané; není v nich cítit nápad.

Třeba "Hostile Gospel" je potenciální singlovka, ale stejně mi tam něco chybí - je to, jako by vám někdo dal sladkou cukrovou rakvičku, která by byla bez šlehačky a bez sypaného kakaa. Ne vždy to vadí, jak rakvička, tak "Ear Drum" jsou vcelku dobré i bez té šlehačky, ale přece jenom je znát, že to není dotažené do konce.

V podstatě je to celé dobře postavená deska, na majku se představují hosté jako Sizzla, Musiq, UGK, nebo Norah Jones, která zpívá v "Soon The New Day", což je ale taková utahaná nuda. Neříkám, že se písnička vysloveně nepovedla, ale jako celé album je nedotažená.

Ovšem pro posezení s kamarády v malém r'n'b klubu je to vlastně geniální: nikdo neřve, jen se hezky sedí, popíjí, hraje hudba a když se mě kamarádka zeptá, co že to tady pouštějí, že se to skvěle hodí, tak odpovím, že novou desku Kweliho. Tenhle Newyorčan je ojedinělý v tom, že vytváří kombinaci jazzy hip hopu a rhytm&blues, což není moc obvyklé, ale je to rozhodně zajímavé a možná právě tímhle tvoří svoji atmosféru.

Po stránce flow mu nejde nic vytknout, je to plynulé, má to spád a je mu skvěle rozumět. Ačkoli to je většině lidí na nic, protože americkému slangu neporozumí, přece jen se to poslouchá líp než nějaké mumlání a prskání do mikrofonu. Ani u beatu nemám výhrady, je to sladěné, má to rytmus a skvěle to sedí.

Talib dokazuje, že na vrchol newyorských rapperů patří právem; uznání si zaslouží. Jen mi tam pořád schází ten poslední steh, který by desku dotáhl a došil do takového konce, abych mohla říct, že si ji ještě někdy ráda poslechnu.