Ať se to mně, vám nebo komukoliv jinému líbí, či nikoli, americká kapela My Chemical Romance se se svou třetí deskou "The Black Parade" oprostila od stále podezřelejší škatulky emo a přišla s něčím vlastním, s něčím, co stojí minimálně za pozornost. Ostatně termín emo se stejně stává stále víc otázkou životního, resp. módního stylu (hodně make-upu, conversky, pruhovaná trička), než že by šlo o samotnou hudbu. Na aktuálním albu nabídla chemická romance bombastické aranže, chytlavé refrény, solidní pop-punkové riffy a silnou baterii ublíženého, skoro zlomeného afektu (nebo emocí, jde o to, jak "The Black Parade" vnímáte). Na teenagery spolehlivě zabrala i temná koncepce alba, točící se výhradně kolem smrti a na ni navazujících témat. Ano, lze namítat, že opravdovou temnost dodávají na rozdíl od téhle teens kapely třeba Nine Inch Nails, ale na druhou stranu pořád platí: jiný věk - jiné hodnoty - jiná zábava. Silná základna českých emo-kids dokázala pražský koncert v holešovické T-Mobile Aréně bez problémů vyprodat a většina z nich také zažila jednu z nejintenzivnějších parties svého života.

Akce byla tak emo, jak si jen dokážete představit. Dobrou hodinu před první náloží muziky museli organizátoři osvěžovat přeplněné první řady vodou (v kelímcích i rozprašovačem), stav nejedné mladičké dívky si vyžádal zdravotnickou pomoc a jak to už bývá, v krátkých intervalech se ozýval očekáváním a touhou naplněný jekot. Po dvou pořadatelských výzvách, "že když se řady vyvíjecí tlak na ty před nimi neumírní, tak to bude My Chemical Romance hodně mrzet a třeba budou muset zkrátit koncert," pražské publikum na padesát minut poprvé rozdováděli Billy Talent. Pro pozorovatele nehopsajícího v davu to byla spíš než hudební zážitek sranda a možná i vzpomínky na pubertu.

Billy Talent věděli, že se pohybují na stejné vlně vkusu jako 99 procent arény, a tak si své vystoupení přišli užít. Davu se představili skrze svého frontmana Benjamina Kowalewicze v hodně mizerné vokální formě, padesát minut fanoušky zásobovali vyřvanými hlasivkami, trapně nuceným divokým projevem a hláškami o svých nesympatiích k Georgi Bushovi, sympatiích k českým dívkám a vůbec cool národu, kterému mají tu čest zahrát. Show ale fungovala bezchybně. Několik mizerných punkových vypalovaček a obstojných balad o zlomených srdcích a zničených láskách halu roztleskalo, rozezpívalo, rozskákalo a na My Chemical Romance vůbec výborně připravilo. V hale tou dobou panovalo neskutečné dusno, bylo naprosto vydýcháno; jenže soudržnost publika byla obdivuhodná. Jedno bylo jasné: až na výjimky fanoušci čekali na pro ně nejlepší kapelu světa.

My Chemical Romance svou show nastartovali jednou z prvních skladeb novinky "The Black Parade". Kolem té se točil v podstatě celý koncert, v jeho druhé části ho kapela jen doplnila hity z předchozích dvou nahrávek. Výkonu party z New Jersey šlo hodně těžko něco vytýkat - slušně zpívající frontman, skupina hrající od začátku do konce na plný plyn. Jednou z podstatných chybiček byl však fakt, že nebylo vůbec nic slyšet přes zvukovou stěnu, kterou vytvořili fandové svým řevem. To je ale současně přímý důkaz toho, jak dobrá atmosféra panovala. Dole pod pódiem se odehrávaly euforické orgasmy, koncert silně prožívali i lidé na ochozech, jen ti, kteří chtěli poslouchat a nenechali se strhnout do emotivního křepčení, se nudili. Všechno ostatní, co se kolem odehrávalo, bylo ovšem naprosto neuvěřitelnou podívanou: frenetický řev, slzy, hysterické tančení jako o život, výkřiky zásadních pasáží skladeb. Při baladách svítily zapalovače a mobily a sparťanská aréna zpívala. Vyvážená forma emocí a energie se dostavila s písní "I Don't Love You" - ta byla rozhodně nejlepším momentem koncertu.

Zpěvák Gerard Way (tentokrát s černými vlasy, tedy v kontrastu k promo fotkám, na nichž byl na blond) si s uchváceným publikem dělal, co chtěl. Na fanoušky působil jako hypnotizér a magnet v jednom, čehož několikrát využil, například k rozmávání všech rukou. Krom jedné zmíněné písně nevybočovaly z celkového dojmu žádné další momenty, téměř devadesát minut se plocha udržovala ve statečném pohybu. Kolik dnešních kapel se třemi alby na kontě se dočká toho, aby na každou skladbu z jejich nové kolekce skákala celá hokejová hala? My Chemical Romance ke svým písním žádnou další přidanou hodnotu nenabídli. A ani nemuseli. Kdo ke koncepční desce čekal projekce, dočkal se pouze čtyřbarevných světel a možná ještě bubeníka otáčejícího se soupravě.

Po odehrání základního setu se ještě kapela vrátila s dvěma přídavky, teatrálně oznámila, že My Chemical Fucking Romance tu určitě nejsou naposled a nechala rozsvítit světla. Vzhledem k předchozímu hodně poctivému výkonu to byl poměrně prudký konec. Nebyl to vůbec špatný koncert, jen k tomu, aby si ho člověk maximálně užil, bylo lepší mít ještě před maturitou.

Billy Talent, My Chemical Romance, T-Mobile Aréna, Praha, 3.6.2007

Fotogalerie: