Nedávno jsem si povídal s přáteli o tom, co budou dělat na dovolené. Oni mi s naprostým nadšením oznámili, že letos nikam do zahraničí nepoletí, ale že pojednou na týden trampovat. Že to bude skvělý, jede jich prý celá parta, budou se živit tím, co v lese najdou nebo chytí v řece, večer budou péct buřty a zpívat u táboráku trampské písně. Upřímně, na takovouhle dovolenou by mě nikdo nedostal ani párem volů. Folku ani trampské hudbě zrovna nehovím, písničkáře taky nemusím. Čas od času se mi ale v přehrávači usídlí nějaký ten interpret, kterého bych si normálně nekoupil, neb je mi z nějakého předsudku na míle vzdálený, ale kterého náhodně objevím díky recenzi, jako je tato.

Příkladem budiž Suzanne Vega. Samozřejmě, že vnímám její existenci minimálně od hitu "Luka", ale nikdy to nebylo přesně to, co bych pro poslech vyhledával. Když jsem si však v rámci našeho průvodce její aktuální desku "Beauty & Crime" poprvé projel, potichu jsem si nadával za to, že jsem ji neobjevil už dřív. Tolik něhy, citů, emocí a zároveň srdceryvně popsaného smutku. A to všechno navíc vměstnané do necelých třiceti pěti minut? To nedokáže každý!

Suzanne Vega dobře věděla, že příchodem do stáje EMI na ni čeká velký úkol. A dobře věděla, že přijmout nabídku být součástí Blue Note je velká výzva. Nejen proto se při natáčení obklopila špičkovými hudebníky, desku si nechala produkovat Jimmy Hogarthem a navíc si na ni přizvala i nějakého toho vkusného hosta. Jimmy Hogarth je po producentské stránce velké zvíře, za úspěch mu vděčí například Corinne Bailey Rae nebo KT Tunstall. Ta mu svou vděčnost projevila tím, že Suzanne vokálně vypomohla v pilotním singlu "Frank & Ava", kompozici úžasné díky různorodým hlasům, a dále v písní "Zephyr & I", která nové album otevírá.

Deska "Beauty & Crime" nabízí Suzanne Vega v mnoha polohách. Divokou v "As You Are Now", poklidnou v "Angel's Doorway", bluesovou tvář nám Suzanne ukazuje například v "Pornographer's Dream" a tu opravdu smutnou v "Anniversary". Producent Jimmy Hogarth, který se zapojuje v několika písních jako doprovodný kytarista nebo bubeník, měl naprosto jasnou vizi, co chce deskou říci. I když Suzanne všechny písně napsala sama (některé z nich vznikly před šesti lety), hodně si lámal hlavu nad tím, jak jednotlivé písně poskládat. Ale povedlo se mu to, i když si pocitově občas připadáte jako na houpačce.

Možná jsem nadměrným snílkem, ale nová deska Suzanne Vegy mi připadá jako jedno velké pohlazení. I ty trpčí stránky života Suzanne popisuje způsobem, že tolik nebolí. Nadále odmítám dovolenou jako tramp, stále nechci spát pod stanem, ale určitě se budu již nyní dívat s respektem na ty, kteří pouze s kytarou dobývají svět. No a možná bych si k tomu táboráku mohl občas alespoň na chvíli přisednout.