Ač se Porta konala na různých místech tehdejšího Československa, svého vrcholu jednoznačně dosáhla v době, kdy probíhala v plzeňském amfiteátru na Lochotíně. Tudy kráčely dějiny naší folkové a písničkářské scény, tady vznikaly legendy. Za dob největší slávy se do lochotínského auditoria naskládalo přes třicet tisíc lidí. Po revoluci ale začala sláva místa pomalu upadat, amfiteátr jako takový chátral. A to řádně. Kamenné zdivo se už pomalu rozpadá, betonové prefabrikáty nesoucí dřevěné lavičky už leckde chybí nebo leží na zemi jako pomník zašlých dob. Avšak majitel areálu, plzeňská ZOO, se nyní rozhodl, že to tak nenechá, část opravil (nahradil chybějící dřevo na lavičkách) a uspořádal na jeho záchranu dvoudenní festival s jednoduchým názvem Lochotín 2007, kam sezval legendy české folku a country.

Den první
Když jsme se společně s fotografem blížili k Lochotínu, slyšeli jsme, jak na pódiu vyhrává první z účinkujících Petra Černocká. O jejím vystoupení vám toho moc nepovím, snad jen to, že hrála "Saxanu". Když jsme se dostali dovnitř, právě se na pódium chystal další z účinkujících - Noví Brontosauři. Kapela pod vedením Františka Nedvěda mladšího se stará, aby písničky Brontíků nezůstaly zapomenuty. Poprvé, ale ne naposled zazněly věci jako "Podvod", "Stánky", "Na kameni kámen" a řada dalších. Nové Brontosaury vystřídal na scéně Cop (foto) - country-bluegrassová partička působící na naší scéně už bezmála třicet let. Cop se uvedl českou verzí "Tenesse Waltz" a zaujal duetem mandolíny s kytarou nebo i tím, že než stačili přidat vítěznou písničku Porty '87 "Stopy kol", praskla kytaristovi struna a ten ji, včetně svého sóla, odehrál pouze na pět strun.

Po Copu přišel na řadu recesistický spolek "staříků s bypassy" Lokálka (foto). Těmhle pánům není nic svaté, ani Tučného "Báječná ženská" nebo "Lékořice" nahrazená "Šaraticí". Neckářovu "Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě" přeměnili na viagru a tabákovými "Zvonky štěstí" to zpečetili. Žádné velké umění to sice nebylo, ale občas je i plytký humor třeba - publikum, tvořené z větší části pamětníky původních Port, se evidentně bavilo dobře. Po nepříliš výrazných Nezmarech (foto) na pódium zasedl naopak velice výrazný Jiří Schmitzer. Ten na požádání svůj set otevřel výbornou "Ferda jede na kole" a pokračoval dál "Binďou", "V ruce sekyru maje" a dalšími. Svými proslovy během písniček, které málokdy dohrál do konce, rozdělil obecenstvo na dvě části. Někteří, obzvlášť trampové v maskáčích, si brblali pod vousy, druzí se zájmem poslouchali až do "diskotékové" "Kaluže".

Pravděpodobně největší rozpaky prvního dne vyvolaly Sestry Steinovy. Jejich alternativní pojetí folku, včetně osobitého humoru, bylo na většinu příchozích až příliš avantgardní, nelze ale mluvit o vyloženém neúspěchu. I po tomto vystoupení si řada lidí přišla pro CD nebo pro podpis. Vystřídala je Lenka Filipová (foto), která už slavila jiný ohlas; dokonce se během jejího vystoupení vytvořil před pódiem takový menší kotlík. Přijela ještě s kytaristou Mirkem Linhartem a anglickým muzikantem Seanem Barrym, díky němuž se na Lochotín dostala i neobvyklá irská harfa. Jako drtivá většina všech ostatních odehrála takové best of, a tak nemohlo chybět "Částečné zatmění srdce", "Zamilovaná" - ovšem francouzsky zpívaná, "Za všechno může čas" a pochopitelně vzpomínka na Karla Zicha "Mosty". Sérii hitů roztrhly dvě keltské písničky vyplynuvší ze spolupráce s Barrym. Vystoupení Filipové bylo jedním z vrcholů prvního dne, což ocenili i pořadatelé, kteří jí dovolili i druhý přídavek. Na Lochotín se po létech vrátili taky Rangers (foto), jejichž hity si s nimi zapělo odhadem pěti- až šestitisícové publikum. "500 mil" nebo "Už vyplouvá loď John B" zpívali dospělí, ale takovou "Trpasličí svatbou" udělali radost dětem včetně těch nejmenších, kterých se nesešlo zrovna nejmíň. Rangers vystřídal Honza Nedvěd a ať se klidně staví kolegové novináři na hlavu, jeho vystoupení bylo zkrátka něco neuvěřitelného. Pokud tedy opomenu jeho blábolení mezi písničkami a stěžování si na kapitalismus. Dával lidem přesně to, co chtěli - směs osvědčených hitů, ale i nových (v tomto se mohu mýlit) písniček. Mezi "Podvodem", "Stánkama", "Igelitem" (a zpíval je doslova celý Lochotín) a dalšími zazněly i neuvěřitelně živé countryové věci, které držela pevně v rukou doprovodná kapela. Do toho Nedvěd zpíval a improvizoval, jak to ani ve folku neznáme. Z jeho vystoupení neuvěřitelně prýštila energie a především radost z hudby; neskutečná lidská radost z toho, že zase může stát na pódiu a zpívat lidem.

Navázat na Jana Nedvěda nebylo pro Samsona a jeho partu snadné, ale po vlažném začátku se to Jaroslavu Samsonovi Lenkovi s jemu vlastním humorem povedlo. To, co předváděl se svojí skupinou, už občas překračovalo pomyslné hranice folku, a tak se před pódiem začalo i tancovat. Hříčka s textem "Když potkáte ježky, jdou většinou pěšky...", věnovaná dětem, musela nejmladší publikum v půl jedenácté v noci zjevně potěšit. Samson se nakonec rozloučil něžnou, tichou písničkou a přenechal své místo na pódiu Žalmanovi a spol. (foto).

Den druhý
Nedělní program byl co do účasti hvězd daleko bohatší. Už prvními vystupujícími byli Bratři Ebenové s hostujícími Mišíkovými ETC. Kdo přišel o něco dřív, mohl si vychutnat i jejich dost náročnou zvukovou zkoušku. Přesně ve dvanáct hodin pak rozehráli koncert s výborným zvukem i již "tradičními-netradičními" industriálními nástroji (ocelové profily a podobně). Dá se říct, že i díky Ebenům přišla od začátku opět velmi slušná návštěva. Mezi známými "Nikdo to nebere", "Já na tom dělám", zbrusu novou "Někdo klepe" a příspěvkem na desku "Havěť všelijaká" taky do éteru vypustili jeden muzikantský vtip ("Jestlipak víte, proč Kabát prodává tolik desek? Protože jejich cílová skupina si není schopna jejich desky vypálit.") Bratry Ebeny vyprovodil ze scény moderátor Mirek Kovařík. Právě moderátoři byli jedním z nejslabších článků festivalu. Ačkoli zrovna Kovařík, vyplňující přestávky recitací, a sobotní nevýrazný Jan Dobiáš pamatují slavné Porty, obávám se, že dnešnímu publiku jsou už příliš vzdálení. Jediný Vladimír "milionář" Čech držel svými historkami z divadla a hlášením stavu hokeje vlajku moderátorů vztyčenou.

Pavel Dobeš (foto) vsadil hlavně na písničky ze svého nejslavnějšího alba "Skupinové foto" (samozřejmě i na "Jarmilu" došlo), ale společně se svým parťákem Tomášem Kotrbou je doplnil i o další věci, včetně jedné z poslední desky "Banány". Také Neřež předvedli jeden z nejlepších jak instrumentálních, tak vokálních výkonů obou dnů. Zavzpomínali na Zuzanu Navarovou (místy Lochotín 2007 připomínal pietu za padlé - Zich, Navarová...), na "Červenou aerovku", obecenstvo moknoucí pod pláštěnky a deštníky rozveselili pomocí "Že prý pod čepcem je zaslíbená zem" a prostřednictvím úplné novinky připravili fanoušky na vánoční desku. A nikomu nevadilo, že tomu tak je právě na začátku léta.

Skupina Kamelot (foto) byla asi nejslabším vystupujícím v jinak nabitém dni. Sice muzikantsky se tomu nedalo nic vytknout, ale jejich skladby nějak nefungovaly. Vše to bylo na jedno brdo, dal by se shrnout názor mnohých. Wabi Daněk přijel do Plzně jak jinak než s komediantem a samozřejmě skvělým muzikantem Milošem Dvořáčkem, také on Lochotín podpořil svými nejznámějšími věcmi z "Rosy na kolejích". Vyjma "Hejkala", kdy sborové Hej! muselo vyplašit minimálně půlku zvířat v přilehlé ZOO a dvou věcí z alba "Nech svět, ať se točí dál", nic jiného nezaznělo. A publikum to řádně oceňovalo - konečně si mohlo zazpívat. Více jak dvacet let po vydání téhle desky a lidé ji znali slovo od slova (i ti, kteří v době jejího vzniku ještě nebyli na světě).

V podobném duchu se nesl koncert Greenhorns a Honzy Vyčítala. Ti vzpomínali, a to i v písničkách, pro změnu na Michala Tučnýho a Josefa Šimka. Ostatně dnešní Greenhorns jsou v podstatě někdejší Tučňáci, tudíž jim písničky Michala Tučného nečinily žádné problémy. Mezi vlastní tvorbu zařadili také počeštěnou Armstrongovu "What A Wonderful World". Ke konci jejich vystoupení došlo k události, která byla buď zinscenovaná, anebo šlo o velkou náhodou: při "Tenkrát v 45" se před pódium dostavili dva starší američtí vojáci, dle sdělení pořadatelů první vojáci, kteří vstoupili v roce 1945 do Plzně. Od publika sklidili jako jediní za celé dva dny potlesk ve stoje, a to prosím nevydali ani hlásku.

Spirituál kvintet, naprosto nectící své jméno, přijel jako sextet, bohužel lehce zklamal natěšené publikum. K jejich legendárnímu vystoupení na Lochotíně totálně unplugged jen za světla svíček to nedělní rozhodně přirovnat nelze. Nemyslím si, že by plzeňské publikum čekalo jenom čistě známé písničky, ale Vančura a spol. během svého koncertu až na dvě výjimky hráli samé novinky nebo prakticky neznámé věci, což většina nesla s nelibostí. Jaká to byla změna, když se obecenstvo při "Pocestném" a "Mlýnech" rozezpívalo a u druhé jmenované i roztleskalo!

To Věra Martinová, první dáma české country (do téhle doby se neobjevila žádná jiná, která by se alespoň pokusila ji nahradit), si na nic nehrála. V okleštěné sestavě pouze se sestrou Lenkou Slavíkovou a kytaristou Jamiem Marshallem (spolupracovník Dona McLeana) zahráli vše podstatné - "Malý dům nad skálou", "Toulavé džíny" a další. Tyto už letité hity proložili jednak novinkami z poslední desky "Věř svým snům", jednak vlastními Marshallovými skladbami. Asi nemá smysl dodávat, že i Martinová měla velký úspěch a svým přídavkem trošku vlezla do zelí Spirituál kvintetu, když už pouze sama s kytarou přidala "jejich" "Batalion".

Kdo navštívil Lochotín 2007 v obou dnech, mohl srovnat oba bratry Nedvědy. František Nedvěd se na rozdíl od svého bráchy na pódium přibelhal (nemocnou nohu asi těžko mohl ovlivnit), ale tak trochu to symbolizovalo i celý jeho koncert. Oproti extrovertnímu Honzovi protiklad František působil jakoby na půl šťávy, což ale zase vyvažoval jinými kvalitami. Mezi svými hity "Kočovní herci" či "Rejdivá" a novinkou "Trpělivost lásko má" ani on nezapomněl zazpívat směsku složenou z "Podvodu", "Frankieho Dlouhána" nebo "Jižního kříže". Některé z nich už lidé slyšeli potřetí, ale nezdálo se, že by jim to nějak vadilo.

Když se František Nedvěd odebral z pódia, začalo se čekat na Čechomor. Do této doby se ještě festival jakž takž držel svého časového plánu, ale než bylo vše připraveno, nabral prakticky hodinový skluz, díky kterému ti (včetně nás), již se potřebovali přesunout do jiného města a ráno jít do práce, museli konec celé akce oželet. Čechomor vystupovali jako velké hvězdy, nikdo z účinkujících před nimi neměl tak dobře programovaná světla. A to samé platilo i o zvuku. Čechomor si zkrátka Lochotín přeměnil ve vlastní show.

Nevím, jestli měl Lochotín 2007, nějaké umělecké ambice, ale spíš bych řekl, že ne. Bylo to v podstatě takové setkání přátel, kteří mohli zavzpomínat a přispět k obnově tradice Lochotínských potlachů. Většina z těch, kdo přijeli, uzpůsobila setlist tomuto účelu - vybíraly se hlavně nejznámější věci. Jestli se záměr povedl, uvidíme v příštím roce, na kdy už pořadatelé slibují pokračování.

Lochotín 2007, Plzeň, 5.-6.5.2007

Fotogalerie:

Plánek občerstvení

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

"Kovbojové"

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

Nejmenší oranžový folkař

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

Cop

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

Polorozpadlý amfiteátr

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

Lokálka - ale jinak celkem normální

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

Nezmaři

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

Lenka Filipová

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

Rangers

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

Amfiteátr pod pláštěnkami a deštníky

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

Vladimír Čech

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

Žalman a spol.

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

Bratři Ebenové - Kryštof

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

Pěkně vypečení diváci

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

Pavel Dobeš

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

Kamelot

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

Mirek Kovařík

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

Tramp

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

Pod stanem

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

První a druhý americký voják v Plzni po 62 letech

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

© Jiří Kosnar / musicserver.cz

Do zbraně! - Čechomor

© Jiří Kosnar / musicserver.cz