Prvním překvapením bylo, že světla v hale pohasla ještě notnou chvíli před oficiálním začátkem a na pódiu se objevila Lenka Filipová s klavíristou Jaroslavem Bártou a svým dlouholetým souputníkem Seanem Barrym. Česká zpěvačka sice hrála už na bratislavském koncertě Lary Fabian, nicméně její publikum nepatří zrovna k těm, které by si nějak zvlášť zjišťovalo, co ho čeká. I přes drobné nedokonalosti v úvodním "Věnování" ji tak překvapené publikum vítalo velkým potleskem.

Následující "Zamilovaná" a "Dobrý bůh to ví" už byly naopak bezchybné. Velmi neobvyklý moment nastal v seriálové "Samotní nejsme nic", když po pár taktech Lenka Filipová písničku zastavila, aby doladila kytaru. I tak dokázali příchozí tento okamžik ocenit potleskem. S publikem se pak rozloučila výbornou verzí pro někoho už lehce pozapomenuté "Bravo pane Stress". Asi nikoho nepřekvapí, že sál opouštěla za hlasitého a neutuchajícího potlesku.

Překvapení číslo dvě nastalo v momentě, kdy světla v sále potemněla a na pódium nakráčel devítičlenný sbor, který tak hned od prvních tónů naplnil podstatu turné "Voices", tedy Hlasy. Spustil první fragmenty "Immortelle" a hned v tomto okamžiku bylo zřejmé, že se příchozím dostane i krásné vizuální podívané.

Ne že by snad belgická zpěvačka přivezla nějakou výraznou show, ona si totiž vystačila s naprosto excelentně vyvedeným a propracovaným light designem, jímž dokázala proměňovat pódium v různé scény, jako tomu bylo například v muzikálové "Mademoiselle Hyde", kdy se z koncertního pódia za pomoci červeného videomappingu stalo divadelní jeviště.

Díky rozvrstvení světel pak vznikaly i velmi expresivní prostorové efekty, takže v "Tu es mon autre" aktéři zpívali a hráli v jakémsi zlatém oku a v další písni za pomyslnou mříží. Nádherně vyvedené nebyly pouze finální tvary, ale také obvykle velmi pozvolné a nápadité přechody.

Dalším prvkem vizuální stránky se pak staly lampičky spouštěné ze stropu scény, které například v "Je suis de toi" dokázaly navodit dojem létajících svíček z filmů o Harrym Potterovi. Vše pak podtrhovala koncepce tříúrovňového pódia, kde na té nejvyšší vrstvě hrála kapela, prostřední patřila obvykle sboru a mezi nimi a spodní úrovní se pohybovala samotná Lara Fabian.

Všechna tři podlaží pak měla své promítací pásy, které ale sloužily pouze k doladění výsledného dojmu. I přes to všechno stále platí, že koncerty této interpretky jsou především o hudbě a neskutečném pěveckém zážitku i prožitku.

Její zpěv je jednoduše fenomenální a znovu to dokázala i v pondělí večer. Stejně jako kdykoli předtím, ani tentokrát na sebemenší moment nezaváhala, všechny tóny nakladla přesně tam, kde měly být. Navíc k intonační přesnosti přidávala z duše a srdce jdoucí citový prožitek a dokonalé dávkování energie a intenzity. Krásně tak kontrastovala energická gospelová "Alleluia" s emocemi nabitou "Pas sans toi", kterou zpívala pouze s klavírem.

Všechno bylo samozřejmě tentokrát umocněné již zmíněným sborem, který sestával ze dvou těles - sesterského tria a smíšeného sextetu. Písničky s nimi získaly nový rozměr, kterým jim přidal na určité rozmanitosti a vrstevnatosti. Přesto ani na moment s výjimkou "Imagine", kde sbor zůstal na pódiu sám, nikdy nezastínil zpěvačku samotnou. Jednak to nebyl účel, ale hlavně Laru Fabian prostě jako zpěvačku snad zastínit ani nelze. Zcela jistě ne v pozitivním smyslu slova.

To samé vlastně platilo i o doprovodné kapele, která ji doplňovala zcela přirozeně; nezůstávala ani příliš v pozadí a ani na moment nepřehlušila hlavní hvězdu. Výrazně ze stínu vystoupil pouze klavírista a hudební režisér celého turné Rémy Charlet, který dostal prostor ve skladbě "Piano Nocturno". Po jeho instrumentální části se Lara Fabian jímavě rozpovídala o mamince a jejím hlasu. Jak je u ní zvykem, poměrně často mezi písněmi mluvila o různých věcech, například o síle hudby, o svých začátcích nebo o skladatelích, s nimiž v minulosti spolupracovala.

Obvykle pak následovala příslušná písnička, jako například "You Are My Heart" v případě Waltera Afanasieffa. Většinou se to neslo v poměrně vážném duchu, ale na samotném konci, kdy představovala lidi, kteří se na koncertu a vlastně celém turné podíleli, došlo i na uvolněný moment, který ocenila nejen ona, ale i přítomné dámy. Bubeník, kterého představila jako sexy muže, totiž předvedl krátký striptýz, a byť nesundal ani tričko, dostalo se mu náležitého potlesku ne zcela zaplněného universa.

Je to trochu zvláštní, ale na rozdíl od Fora Karlín, které před léty vyprodala hned dvakrát, a o dalších sálech nemluvě, tentokrát zůstala část hlediště středního ochozu prázdná. Zda to bylo dáno smrští koncertů posledních dnů, je možno si pouze domýšlet, atmosféře to však nikterak neubralo. Po každé písni následoval bouřlivý potlesk a od neskutečného "Adagia" zpívaného v italštině i vestoje.

Po "Je suis malade" už to lidé nevydrželi, část z nich se zvedla ze židlí a nahrnula se k pódiu. Závěrečnou "Humana" tak umělkyně zpívala už před stojící halou. Tím samozřejmě ale koncert zcela neskončil. Bez "Je t'aime" by to prostě nešlo. Ačkoli bylo jasné, že šlo o pověstnou tečku na závěr, dlouho publikum nechtělo svoji milovanou divu pustit z pódia a ta musela opakovaně děkovat.

Přiznám se, že po pětidenním maratonu Rock for People, kde jsem viděl řadu skvělých hudebníků, byl pro mě koncert Lary Fabian určitým pohlazením po duši, úžasným pěveckým zážitkem, potěchou pro oko a v neposlední řadě dokonalým zklidněním. Opět i po těch letech dokázala překvapit něčím novým a neskutečně propracovaným. Řada zpěváků a hudebníků by se od ní mohla a možná i měla učit, jak udělat pěvecky zaměřený koncert jímavým zážitkem po všech stránkách a de facto s poměrně obyčejným vybavením.