"Já mám sto chutí lidem, který jsou z hip hopu, říkat, hele, to už není vůbec hip hop. A lidem, který nejsou, tak těm říkat, že to hip hop je." Sifonova slova z rozhovoru pro New Music Magazine. Hlas WWW, hudebního tělesa, který mohlo vydat debutovou desku zhruba ve stejný době co kluci z Chaozzu, ale místo toho počkali patnáct let. "Neurobeat" přichází do doby, kdy se většina zasvěcenců ptá a pře, jestli má Česká republika vůbec nějakou hiphopovou scénu. Nemá. V jádru se tu všechno točí kolem tří kapel a deseti lidí. Nuda a stagnace. "Rap'n'Roll" a "Hádej kdo..." očekávání nesplnily, akorát se ukázalo, že v Česku už se dá udělat moderní a originální zvuk. Základní problém českýho rapu - nedostatek témat - se nejvíc projevil u Indyho a dere se na povrch vlastně i u WWW. I když rovnítko mezi ně taky položit nelze. Zatímco Indy se točil v nekonečný spirále "rapování o rapování" a PSH brouzdali mezi parties, egomaniactvím a příběhama, Sifon přichází s neotřelou, o to pro někoho hůř zkousnutelnou, alternativou - alespoň pokud jde o tuzemskou scénu.

Sifon nesedí doma za stolem a nebrečí ze sebe frustraci a názory na papír. Sám sebe připodobňuje k herci malýho autorskýho divadla (to abychom zůstali ještě u toho rozhovoru, fakt si ho přečtěte). Slova mu píše Lubomír Typlt. Sifon hraje, rapuje a recituje. To je základní problém celý desky "Neurobeat". Český posluchač (ale i divák) má odjakživa problém s něčím, co se dělá trochu jinak. Zhudebněný básničky, rapper, co si nepíše vlastní slova, flow připomínající někdy středoškolskou recitační soutěž, křik. Souhlasím, že to může ubírat na uvěřitelnosti a echt klukům od hip hopu, co si široký kalhoty nechávají kupovat od mámy v Kenvelu, to pravděpodobně vůbec nic neřekne. Na druhé straně dokážou WWW pracovat s atmosférou celý desky jako nikdo (z našich).

Dekadentní bezvýchodnost. Beaty, který mlátí do hlavy jako sakra velký kladivo. Temnota hustá jak krupicová kaše od babičky. Hodně kakaa. Zajímavá hra podkladů a dopňujících zvuků/nástrojů (hlavně "Lexikon"). Sifon každým "svým" slovem zatlouká posluchače do země. "Neurobeat" v názvu ani trochu nekecá, protože to není deska pro slabší povahy. Je to neskutečně depresivní záležitost. "Ty WWW jsem poslouchala. Ta první věc mi stačila. Je to dobrý, ale na tohle já nemám." Moje kamarádka. Stačí se jenom trochu zaposlouchat a vevnitř to začne pochodovat. Tohle není o hudebním pozadí při práci. Sifon totiž nepředkládá zcela jasnou výpověď o současným světě, ale když se člověk rozhodne Typltovy texty dešifrovat, zjistí, že WWW toho říkají mnohem víc než jejich kolegové. Takže forma nepřesahuje obsah.

Vydat něco jako "Neurobeat" na našem zoufale zkostnatělým (ve všech směrech) trhu je odvážný pokus. Nezastírám, že hodnocení je taky z velký části ovlivněno tím, že jsem nikdy nic podobnýho neslyšel, ale přesto mi přijde, že veškerá tuzemská produkce, která mi prošla ušima, působí vedle debutový desky WWW jako dětská a naivní. Možná to ale bude tou první větou týhle recenze.

Jen houšť.