Zuzana Lapčíková se lidovou písní zabývá už od svého dětství. Většina lidí ji zná jako tu ženu za cimbálem, ona ale umí mnohem víc. Třeba přesvědčit nezasvěcené, že folklórní dědictví je stále aktuální, což dokazuje i novou, spolu s Josefem Fečem a hosty nahranou deskou "Černobílá".
Recenze na loňskou "Černobílou" na musicserveru - mojí vinou - vychází se zpožděním, tedy v době, kdy většina hudebních periodik už svoje hodnocení kvalit desky pronesla, a proto vás do kontextu uvedu stručným výčtem.
Zuzana Lapčíková, moravská rodačka, jejíž život je folklórním muzikantstvím prostoupen od raných let, učinila spolu s Josefem Fečem další pokus přesvědčit, že lidová hudební tvorba má co říci i dnes, a to i lidem mimo Slovácko. A, jak se praví v bookletu, dokázat, že prolnutí černé a bílé etnické hudby může být krásné a harmonické - proto ona
černobílá v názvu. Šla přitom na věc od lesa originality - vzala pětatřicet písní moravského dědictví a splácnula je spolu s kolegy opatrnými a jemnými pohyby do osmi tracků s tím, že jedna písnička přechází v druhou, v mnoha případech
pouze instrumentální.
Námět je to bez debaty zajímavý. Precizní přístup k věci navíc přikázal Lapčíkové s Fečem vzít si k ruce bluesmana Jana Spáleného (
ASPM), ten dostal tu čest hudebně režírovat, a dalších osm muzikantů, na jejichž seznamu najdete i světovými orchestry vyhledávaného sólistu Emmanuela Raye z francouzského Burgundska, díky němuž na desce zní klavír, hoboj i anglický roh.
Pro ty, kdož o Lapčíkové slyšeli jen pár kusých informací, třeba zmínit, že termín folklórní hudba je v jejím případě už jistou dobu poněkud zavádějící. Více než klasickou lidovkou je "Černobílá" jazzově naladěnou, scénicky atmosférickou, až možná s vážnou hudbou koketující deskou s prvky world music. Navíc, jak lze vytušit z úvodního odstavce, krom cimbálové muziky nasála plnými doušky z romské tradice, čili není nouze ani o motivy blízké skotačivému čardáši.
Ano, poslechnout naráz celých čtyřiasedmdesát minut alba, v nichž jsou bohužel i místa méně poutavá, dá zabrat. Ano, přestože jde svým způsobem o experiment, albu škodí akademický přístup. A ano, jedinci (respektive masy) vnímající folklórní hudbu jako nudný skanzen, i zde mají smůlu. Ale pokud patříte k těm šťastným hudebním empatikům, kteří mají snahu a předpoklady najít si to svoje v lepších dlouhohrajících počinech jakéhokoli, i dávno ne módního stylu, odvaha by se vám mohla vyplatit. "Černobílá" patří k tomu málu nahrávek, jež vznikly s detailní znalostí terénu, s čirou láskou a naprosto odevzdaným přesvědčením.