Jak dlouho ještě potrvá, než se termín britrock stane sprostým slovem? ptají se odpůrci silné vlny mladých kytarovek z Ostrovů. Proč si zakazovat něco, co je zábavné? kontrují příznivci. Pravdou je, že od megaúspěchu The Strokes se kapel čerpajících z odkazu indie rocku osmdesátých let vyrojilo až překvapivé množství. Pravdou je i to, že ačkoli boom těchto skupin už se skoro stal minulostí, důvod k radosti stále má a patrně jistou dobu bude mít skupina druhá, této muzice fandící. Dostatečně vypovídajícím důkazem je ohlas na debut kapely Bloc Party, která byla vyhodnocena jako druhý nejnadějnější objev angloamerické scény v respektované anketě Sound Of 2005. Snad i proto se s deskou "Silent Alarm" okamžitě po emisi vyšvihla na třetí příčku britského žebříčku. Dva roky poté, začátkem února, se pánové okolo zpěváka Okerekeho vrátili s koncepční dvojkou "A Weekend In The City". A my si na ni - vzhledem k úspěchům debutu celkem logicky - ukázali jako na další oběť makrorecenze. Výsledkem je o něco horší hodnocení než osmička Benjamina Slavíka. Průměr je přesně mezi šestkou a sedmičkou.

Upozornění: Pokud vás přepadne chuť ostře reagovat na příspěvky v makrorecenzi v názorech, přečtěte si nejdříve článek K čemu jsou makrorecenze aneb hledání obecné pravdy. Třeba tím předejdete reakci vyvolané nepochopením, proč makrorecenze existují.

Michal Koch - 5/10

Že je jedním ze základních poslání hudby vzbuzovat emoce, na tom se asi shodneme. Oj, jak se to krásně píše o deskách, které nadchnou ucho a srdce pisálkovo, prsty jen tančí po klávesnici. A když hodnocená deska naopak spíše rozčiluje, než aby těšila? I v těch případech je mnohdy radost sdělovat své pocity světu, někdy je to dokonce i zábavnější. Ale vždy, když narazím na nahrávku ustrojenou - neustrojenou, obutou - neobutou a učesanou - neučesanou, je to pro mne takový dar - nedar. A přesně taková je novinka Bloc Party. Jejich debut jsem neslyšel a po víkendu stráveném ve městě po tom ani netoužím. Skladby splývají v jeden monotónní celek, zpěvák se sice snaží znít jako Robert Smith, ale srovnání s The Cure kolegy Benjamina Slavíka v hlavní recenzi dosti kulhá - The Cure totiž vždy měli nápady. "A Weekend In The City" je pouhá bezchybně zahraná a bezchybně nahraná nuda. Není moc co vyčítat, ale není toho ani moc k poslouchání.

Honza Průša - 5/10

Bloc Party píšou melodické, vlastně popově podbízivé songy ("Hunting For Witches", "Kreuzberg", "I Still Remember"). Ty se snaží zabalit do indie košilky, a obelstít tak posluchače tím, jak moc jsou zajímaví. Ke své smůle navíc nepochopili, že aby to nebylo tak okaté, musí se alespoň tvářit smutně. A tak, když se chtějí modlit ("The Prayer"), dělají to tak nešťastným, odrhovačkovým způsobem, že se jeden nestačí divit, kde se vzal ten hype kolem nich a proč jim to tolik lidí baští. Spolu s Bloc Party bývají velmi často zmiňováni The Cure. Jo, i já je tu slyším, ale celé mi to přijde jako velmi nepovedená parodie kapely Roberta Smitha. Hned v úvodní "Song For Clay (Disappear Here)" jako by pánové nevěděli, jestli chtějí být zamyšlení Cure, nebo radši bezstarostní Offspring (a nakonec vítězí bezstarostnost). Ale abyste mi rozuměli, deska to není zas tak slabá, místy je dokonce i zábavná a oproti tomu, co se u nás hraje v rádiích, nadprůměrná. Ale je to vlastně jen jedna podbízivá odrhovačka za druhou, bez výraznějšího nápadu, vhodná jako kulisa k pátečnímu mejdanu, nic víc. Všechno z toho, co se na albu "A Weekend In The City" objevuje, tu už mockrát bylo, a to v mnohem originálnější podobě.

Miroslav Böhm - 6/10

"A Weekend In The City" je jen dalším důkazem toho, že má smysl dělat muziku pro lidi. Právě takovéto desky totiž ukazují, že ten krok, který udělali mezi prvním a druhým albem Razorlight - tedy poodejít od syrového indie rocku směrem k rádiovému popu -, není ve své podstatě až tak špatný. Než se utopit ve své vlastní nabubřelosti, tak si raději nic nenalhávat a jít prostě tam, kde vás lidi budou poslouchat a milovat. Ale Bloc Party to udělali přesně naopak. Vzali svůj debut a na něj bezprostředně navázali, což by samozřejmě nebylo vůbec špatné, kdyby se nevydali směrem pryč od posluchače. Neuzavřeli se ještě více do sebe. Najednou to vypadá, jako by neměli světu co sdělit. A vlastně ani nechtěli. Prozradí snad jen to, že mají venku druhou desku a jsou na ní zase milé riffy, které vám připomenou to či ono, a v textech si budou zpívat o tom, jak je všechno krásné a fajn. No, ale to jim stejně nikdo nesežere, takže proč? O co tady, k sakru, jde? Pro mě osobně první velké zklamání roku, neboť teď si sice druhé Bloc Party poslechnu docela rád, ale ne proto, že by tahle deska byla tak dobrá, ale proto, že už jsem si na ni tak nějak zvyknul. A to není zrovna to pravé ořechové.

Luboš Kreč - 6/10

Asi se dalo tušit, že z Bloc Party bude pár lidí úplně paf, nehledě na to, jestli "A Weekend In The City" bude fakt dobrá deska. A mám pocit, že se to stalo. Teda ne že by jejich novinka byla blbá. Je příjemné mít doma nahrávku, v níž chcete nechat zpěváka zmlknout a vnímat jen souhru zvuků, u níž máte jednou pocit pompézní písničkovosti U2 a jindy zase mrkáte na drát jako u Bowieho. Bloc Party něčím připomínají Coldplay. Není to zvukem ani rytmikou, na první poslech si obě kapely nejsou moc blízké, ale někde v pozadí je melancholie, ta podivná práce s táhlou melodií. A stejně jako u Chrise Martina i zde dojde po čase k vyčerpání, stereotyp to pokazí - furt ty přerývané bicí, furt ten hysterický vokál, furt to něco... "A Weekend In The City" má nepochybně všechno, co si doba žádá. Produkce je pestrá, každou chvíli někde něco zabublá, Kele Okereke podává za mikrofonem doslova divadelní výkon hodný ubuleného Roberta Smitha, je tam trochu od punku, elektra i popu. Dohromady pěkný koláček. Ale nevím, jestli to nepůsobí nějak divně, takovým chtěným dojmem. Jako by si někdo řekl, že to prostě musí být pro moderní intoše. Jenže víte co - opravdu nefrčím v módních kytarovkách, nemám ponětí, co zrovna letí. A "Silent Alarm" jsem neslyšel.

Pavel Parikrupa - 6/10

Při poslechu partiček typu Bloc Party (zaplaťpánbu za ně!) pravidelně podléhám vnitřnímu boji mezi mladým doktorem Jekyllem a starým panem Hydem. Ten mladý poslouchá muziku, co právě frčí na Ostrovech a na všechny ty kluky s kytarama nedá dopustit. Starý neruda vrní, že se to tu pořád opakuje dokola, originalita a nápady nikde. A promiňte, u "Víkendu ve městě" má moje horší já skoro navrch. Tuhle desku považuju jen za mírně nadprůměrnou, a to ještě díky druhé polovině, co mi přijde mnohem lepší než první půlka alba. Výborné pecky "I Still Remember" (caramba, možná proto, že se to podobá U2?), "Kreuzberg" nebo "SRXT" naplňují rčení "Konec dobrý, všechno dobré". Ale jen "dobré". Čím méně znějí Bloc Party jako Cure, tím lépe. Jinak mi připadají jako dvacet dalších kapel za Kanálem - jako kdyby je měla jedna máma. Ale zda se na téhle scéně dá ještě vymýšlet něco nového, toť zapeklitá otázka...

David Věžník - 6/10

Asi to nechápu. Nemyslím si, že by "A Weekend In The City" byl zasněný post punk (a pokud jo, jde spíš o noční můry, než spaní dorůžova). A dokonce si ani nemyslím, že je to post punk, a to se cítím být v tomhle žánru dosti nekován. A co je na tom nejhorší, celkově nějak neberu ten kolotoč kolem Bloc Party. A to jsem, jak mnozí vědí, melancholik tělem i duší. Z debutu mám rád (protože si pamatuju) dvě skladby, z novinky to budou čtyři - nervní "Song For Clay", nápady napěchovaná "Uniform" ("All the young people looked the same," - hádám na hlavách patky, na nohách conversky), pozitivně znějící, a tím občerstvující "I Still Remeber" a patetická "SRXT". Mezi nimi jsou písně vyznačující se sice neotřelými aranžemi a hudebními nápady (sampl jakéhosi motoru v "On"), důrazem na kvalitu instrumentálních výkonů (zvlášť bicích - třeba ten break beat ve "Waiting For The 7:18"), ale také podivně mlaskavým Okerekeho vokálem a melodickou jednobrdostí, ve které "Kreuzberg" zůstává povinnou melancholickou kytarovkárnou, jakou byly povinné ploužáky na albech dancefloorových projektů v 90. letech. S ohledem na nejslabší kusy "The Prayer" a "Where Is Home?" pak nelze hodnotit tohle album jako něco extra, byť průšvih to taky není. Ale jak říkám, asi to nechápu.

Dan Hájek - 7/10

Emoce je činitelem mnoha rozpoložení lidské duše. Své by o tom mohly vyprávět vdovy po slavných hrdinech této doby. Jedna kulka za druhou prochází hlavou a každý se ptá tím jediným možným způsobem: PROČ? Odpověď se však většinou schová do urny a vzniká nekonečné množství domněnek. Občas stačí jen dobře zavěšená smyčka nebo volný pád; člověk je schránka velmi chatrná, co si budeme nalhávat. Ian Curtis, Kurt Cobain nebo třeba Karel Svoboda? Sebeovládání občas vystrkuje nebezpečná chapadla a Robert Smith nedokáže přes svou fobii vlézt do letadla. Potom všem se plíživým tempem přiblíží Bloc Party a jejich "A Weekend In The City". Jediná rada zní: Odpoutat se a vyrazit do rušných ulic, nejenom těch pražských, pečlivě šmírovat lidi a poslouchat. Vtahovat do sebe všechny jejich pocity, náladová rozpoložení a vstřebávat vše dobré, ale i to zlé, vašemu žaludku příčící se. Nevýhodou této placky je to, že evokuje více než nemalé množství okolních inspirací a místy je cítit propad do ponurého kytarového průměru. Na mysl se opět dere nekončící tok otázek začínající slovem již jednou zmíněným, tak tedy ještě jednou - ptám se: Proč to?!

Ondřej Michal - 7/10

O druhém albu indie kytarovky Bloc Party se psalo jako o jednom z nejočekávanějších letošního roku. Debut "Silent Alarm" znamenal laťku položenou dost vysoko na to, aby bylo jasné, že dosáhnout jí nebo ji dokonce překonat nebude vůbec jednoduché. Předpokládám, že nemá smysl rozepisovat se o tom, že kapel, kterým se nepodařilo překročit stín svého debutu, jsou doslova zástupy. Nicméně teď už je jasné, že zpěvák a kytarista Kele Okereke a spol. zvládli tlak, který na ně zcela jistě při nahrávání doléhal, přímo znamenitě. Při srovnání s prvotinou, kterému se pochopitelně nelze ubránit, album možná není na první poslech tak čitelné. Ale chce svůj čas. Kapela se totiž nebála posunout zvuk o krok dál, byť jen o nepatrný. Skladby jsou víc propracované na úkor líbivosti. Nedají se tady vypíchnout hitovky, jakými byly "Banquet" nebo "Blue Light". K desce je nutné přistupovat jako k celku. Možná jako ke knize, která někde začíná a někde končí. Tím narážím na texty, které by rozhodně neměly být přehlédnuty.

Tomáš Tenkrát 8/10

Praha je kruté město, které vás dokáže semlít jako kombajn obilí. Skýtá sice netušené možnosti a jsem přesvědčen, že je to nejlepší místo pro život v Česku, ale když k ní nejste dostatečně krutí, tak vám dá dříve nebo později na držku. Pokud tedy žijete, nikoli přežíváte. Album "A Weekend In The City" mi sedlo k životu velkoměsta snad jako žádná jiná deska. Pominu-li senzační texty a soustředím se pouze hudbu, přičemž zpěv beru jen jako další nástroj, tak přesně takhle si představuji, že by měl znít soundtrack mých vrstevníků k životu v Praze. Je to neuvěřitelně kompaktní album, které má zcela svou a excepcionální atmosféru. Mísí se tu těkavá naléhavost, mírně depresivní nálady a melodie, kterých je tak akorát. Celý Víkend ve městě má pak perfektní a vyváženou produkci. Ano, opravdu klobouk dolů, Jacknife Lee. K nejsilnějším momentům patří jemná klávesohra ve "Waiting For The 7:18", nádherně podbarvený refrén "I love you in the morning..." v písni "Sunday" a také všechny texty. Jezdím prostě celou desku od první sekundy do poslední a baví mě moc.

Karel Veselý - 9/10

Novou desku Bloc Party jsem měl shodou okolností v největší rotaci, když jsem viděl film "Potomci lidí". Nějak se mi to s apokalyptickou vizí budoucnosti spojilo. Částečně určitě i proto, že "A Weekend In The City" je vlastně koncepční album o Londýně současnosti, velkoměstě, které je nemocné tím, čím se chlubí. Není tak dobrá jako jejich debut "Silent Alarm", ale pořád je to hudba, která dýchá energií a naštvaností stejně jako aktuálností (texty jsou znovu na výbornou). Což je mimochodem všechno, co budete u jejich konkurentů hledat marně. Kele dodává skladbám obdivuhodný emoční náboj a stejně jako na první desce je radost poslouchat živočišnost bicích Matta Tonga. Nejlepší skladby? Těžko říct, celá první polovina je výtečná, písně z té druhé mi docvakly až po několika posleších, navíc znějí o něco optimističtěji než ty z úvodu. Speciálně "Sunday" mi přijde jako nádherné rozhřešení tomu apokalyptickému duchu desky ve stylu "Všechno je v prdeli, zbyla nám už jen láska". Už teď se těším na to, jak tahle kapela pojede dál.