Havířovská skupina Apatheia se v roce 2005 dostala až do semifinále soutěže Coca-Cola Popstar a ač to pro ni bylo nakonec konečnou, s prázdnou neodešla. Obdržela totiž speciální cenu poroty, která nakonec - pro kapelu samotnou - byla možná tím oceněním nejvyšším. Ony totiž slova "pop" a "star" či dvě decky Coca Coly moc k její hudbě nesedí. Ta totiž pevně stojí na půl míle daleko od čehokoli, co jste za posledních dvacet let slyšeli v libovolné poprádiové hitparádě. Apatheia totiž ve svých vzletných a kompozičně rozvětvených skladbách nabízí výlet do jiného světa. Světa, ve kterém jsou stále na vrcholu své slávy Genesis, Led Zeppelin, Pink Floyd či Yes, ke kterým má asi hudebně nejblíže. Do dob, kdy celému světu ještě stále pískalo v uších po třídenní oslavě hudby a míru, která se na kabátu hudební historie vyjímá pod nášivkou Woodstock. S touto deskou (LP verze by jí mimochodem slušela) můžete kdykoli vzlétnout na vlnách art-rocku do otevřeného náručí sedmdesátých let. A nepůjde jen o lecjaké plácání se ve vzduchu, ale o let zatraceně sebevědomý.

Hudebně je debutové album skupiny Apatheia velice křehké. Jednotlivé pasáže jsou vrstvené do složitých celků, které může rozbít i ten nejmenší detail. Tomu se však po většinu času havířovské trojici daří úspěšně vyhýbat. Nálady se střídají nejen mezi jednotlivými skladbami, ale také uvnitř skladeb samotných - a to dokonce i tehdy, kdy se kapela téměř striktně snaží držet popového dogmatu sloka-refrén-sloka-refrén-refrén a jde se na další věc... Další složkou jednotlivých skladeb jsou texty, které nejsou až na druhém místě, ale vždy padnou melodiím na tělo. Místy dokážou navodit atmosféru i bez hudebního doprovodu, vzývají stejné modly, jaké vzýval Eddie Vedder, když psal texty pro debut Pearl Jam, a jsou plné netuctových obratů, které však v celku působí roztříštěně. Ne však ve své kvalitě, ale ve svých názorech. Hádám, že jednotlivé skladby (nebo alespoň texty k nim) vznikaly s jistým časovým odstupem. Na albu se tak střídají intimní zpovědi ("Sitting here in this Nowhere Land / Waiting for no-one / Thinking of you like about rose / Which pierced my hand into the bones" - "The Swan Song") s emotivními výbuchy (Let's go to find inspiration for your life / Fuck all forbidden fruits - "Black Poetry") či zásadními úvahami nad životem a smrtí ("When will we find that light / That one at the end of the tunnel?" - "Behind The Veil").

Ať již se dnes může zdát přikrmování tohoto žánru sebevíce zbytečné, své místo na slunci si tahle deska rozhodně zaslouží. Prorazit v dnešní době s podobně laděnou nahrávkou do světa nablýskané pop-music asi nejde, ale je tady ještě jeden svět - ten klubový -, který se sice na první pohled tolik neblýská, ale je mnohem upřímnější. A pokud si na jeho nepohodlí zvyknete, tak i mnohem více sebenaplňující. Své fanoušky si Apatheia určitě najde, neboť má co říct a je čemu naslouchat. A to i přesto - či právě proto - že její hudbu neuslyšíte na každém rohu a budete ji muset (zatím) hledat. V Havířově se podařilo vytvořit prototyp stroje času. Nemůžete si zatím sami vybrat, do které doby s ním poletíte, a maximální délka vašeho pobytu bude při nejlepším něco málo přes padesát minut, ale zaručuju vám, že vás tenhle výlet bude zatraceně bavit a že se nebude jednat o výlet ojedinělý.