Pokud si chcete zamilovat The Mars Volta (myspace.com), musíte nutně přistoupit Omarovi a Cedricovi na jejich hru. V žádném případě nesmíte očekávat, že se vám jejich desky s bizarními booklety budou lehce poslouchat, případně že vám dokonce poskytnou nějakou relaxaci. The Mars Volta si nejvíce užijete ve tři ráno, když nemůžete spát, protože jste vypili moc kafe. Roztřesenýma rukama vložíte desku do přehrávače a potom už jen povážlivě balancujete mezi realitou a snem. Dost možná vás z toho rozbolí hlava. Ještě předtím, než k tomu dojde, si duo s afro účesy buďto zamilujete, nebo je začnete nesnášet. Nic mezi tím neexistuje.

Na loňském počinu "Frances The Mute" ještě byly dlouhé tracky s podivnými názvy stravitelné i pro méně náročné posluchače. Leckdo pronesl větu oslavující genialitu tohoto počinu. Jenomže co je moc, to je moc. Na novince "Amputechture" jakoby se ti dva chlápci s výstředními účesy uzavřeli o něco více do sebe. Otvírák "Vicarious Atonement" má díky svému klidnému tempu tendenci člověka přesvědčovat, že je vše naprosto v pořádku. "Vermicide" mu svým silným refrénem přizvukuje. Škoda, že tak nepůsobí celá deska. Přibližně v polovině na člověka padne jakási tíha. Svůj podíl na ní určitě mají nekonečné nástrojové pasáže, nepříjemný je i fakt, že poslechem té příjemnější poloviny desky strávíte kolem čtyřiceti minut.

Vaše příjemně naladěné smysly začnou pomalu trpět pod tíhou dalších a dalších dlouhých tracků, v průběhu kterých se budete nervózně dívat na hodinky. Nakonec to přece jen skončí. Oddechnete si a budete se snažit vzpomenout si na ten příjemný začátek. Půjde to dost těžko. Začíná to vypadat, že The Mars Volta s každou další deskou zkouší, co ještě jejich fanoušci vydrží. Pokud bude tento trend pokračovat, na dalším albu se pravděpodobně setkáme s dvacetiminutovými písněmi, které budou z devadesáti procent tvořit kytarové orgie a zbytek doplní krátké záchvěvy zpěvu. A to asi není ta pravá cesta.