Juliette And The Licks měli 5. listopadu 2006 přijet do Roxy s novou deskou "Four On The Floor", aby kromě její propagace českému publiku ukázali, proč by (třeba) mělo poslouchat kapely jako Yeah Yeah Yeahs, Long Blondes, nebo The Grates. Oni jsou totiž zrovna ten druh skupiny, na který se chodí hlavně naživo a z desek se poslouchá jen k připomenutí live-zážitku. Přijeli by, zahráli by, jak se říká, zbourali by všechny přítomné, prodali několik triček & placek, možná dostali na nějaký čas na správnou stranu několik fanoušků a odjeli tourbusem dál. Koncert nakonec kvůli problémům s dopravou neproběhl a hudebním publicistům nezbylo nic než vypálené promo k recenzi.

"Four On The Floor" je už jejich třetí deskou a v zásadě zní stejně jako debut - na první poslech dělá dojem, že je na ní všechno, co na dnešní punkové desce, nehrající si na bůhvíjaký underground, má být: energie, univerzální a prověřené punk-rockové riffy, sexy frontmanka za mikrofonem, která zpívá trošku jako Polly Jean Harvey, Karen O, Deborah Harry a Anastacia dohromady, popové (zapamatovatelné) refrény, strhující rytmus a ty nejlepší vzory, co si je možné v této hudební sféře představit; je to punk, jsou tam všichni ti Sex Pistols, The Stooges nebo The Damned - zpívá jim holka, takže to má tu jemně erotickou ambici.

Novinka Juliette And The Licks například jasně demonstruje, proč Yeah Yeah Yeahs nemohli "Fever To Tell" natočit podruhé, aby byli dále bráni jako kapela, která má scéně co dát, a nepůsobili jako nudná indie kytarovka, kterých je na každém rohu plno a jejím primárním účelem je zabavit mladé hudební nadšence s dobrým vkusem bez touhy po hudebních souvislostech. U Juliette Lewis a jejích The Licks se to však má jinak: zpěvačka není nic jiného než hollywoodská herečka, která si rockovou kapelu založila možná proto, aby se měla kde vyřádit, když má zrovna čas a potřebu hrát si na tvrdou holku. Nepokouší se o žádnou progresi: jen se baví, na rozdíl od Yeah Yeah Yeahs na dvojce "Show Your Bones".

Je to tedy hlavně sranda, nic vážného, zásadního, všechno je to myšleno z části jako vtip, nadsázka a flusanec do ksichtu všem kolegyním z Hollywoodu s popovými deskami v hitparádách. To vše je ale více než velmi dobře a profesionálně udělané: jsou v tom hlavně divoké vzpomínky na dospívání, kdy byl její táta zásadně proti, aby v určité době odjela do Los Angeles a vrhla se do showbusinessu. Pro malou Juliette si totiž představoval nějaké jistější zaměstnání. Ve výsledku to má obsah, jasnou tvář a smysl, i když v silně odlehčené formě.

Veškeré snažení kapely stojí jen a jen na zpěvačce Juliette Lewis, ta svou osobností, sexappealem a zajímavostí dokáže všechny skladby dostat někam, kde už stojí za to: všechno, co se na albu "Four On The Licks" děje, bylo samozřejmě nesčetněkrát nahráno, zahráno, nazpívano, různě zinterpretováno: jde pouze o podání, díky kterému bude někomu stát za to jejich novou desku poslouchat. Juliette přesně ví, kdy řvát hlášky typu "Fuck you" nebo "Suck me", kdy plácat bezobsažná rock'n'rollová klišé a kdy zpívat jako obyčejná popová slečinka s kytarovou kapelou v zádech. Juliette Lewis je holka z Hollywoodu, co nevymyslela nic nového, ale jednoduše ví, jak na to. Ví, jak průměrnou kapelu s průměrnými písničkami dostat výrazně výš, než je její předem daný potenciál.

Album: Juliette And The Licks - Four On The Floor
Hodnocení: 7/10
Celkový čas: 33:46
Skladby: Smash And Grab, Hot Kiss, Sticky Honey, Killer, Death Of A Whore, Purgatory Blues, Get Up, Mind Full Of Daggers, Bullshit King, Inside The Cage