"To je ale v háji," museli si na sklonku září zanadávat chlapci z Papa Roach. Do amerických obchodů tehdy naběhla jejich aktuální deska "The Paramour Sessions", jenže, světe, div se, v podstatě nic se nestalo. V Billboardu startovala na šestnáctém místě, což - ruku na srdce - je průšvih. Jacoby Shaddix a spol. byli z minulosti zvyklí když ne na jedničku, tak aspoň na Top 10. No a teď tohle! Hledat příčiny takové pohromy není úplně komplikované: Papa Roach od svého skoro-debutu "Infest" točili jen desky nikterak výjimečné, takové plácání se ve vlastním rybníku, kam za nimi chodili fanoušci spíše ze zvyku než ze zvědavosti. Procházelo jim to, ale jak vidno, letos přišel útlum. Co na to Papa Roach? "Serem na vás, pisálci, my máme to svý," letí přes oceán.

Pokud bych vlastnil velké hudební vydavatelství, sepsal bych tvůrčí kodex pro všechny své ovečky. Stálo by tam, že když někdo frčí na post-grungeové vlně, když je takovým průsečíkem punku, nu-metalu, hardrocku, prostě když se chlubí crossoverem, tak by jeho deska neměla mít víc jak deset (maximálně jedenáct) stop, neměla by trvat déle jak čtyřicet minut a neměly by na ní být pokusy o baladu. Jen naprosto zřídkavě bych povolil někomu výjimku. A Papa Roach by ji velmi pravděpodobně nedostali. Takže z výše uvedeného jsou evidentní ty nejhmatatelnější slabiny "The Paramour Sessions". Jenže to nejsou slabiny nové, to jsou boty, které mě tlačí už několik nahrávek, boty, v nichž chodím docela rád, ale jen na kraj ulice, ne na hory.

Když člověk poslouchá "The Paramour Sessions", utvrdí se v jednom: Papa Roach jsou zruční hitmakeři, "Crash" nebo "Forever" budiž dobrou ukázkou. Písně začínají spíše nenápadně, prim hraje jakési vybrnkávání, do nějž Shaddix promlouvá svým v zásadě tuctovým vokálem, ale pak přijde refrén a s ním - promiňte mi to slovo - mocná melodie, která vás v tu ránu pohltí. Vedle toho třeba "I Device My Own Demise" sice nedisponuje natolik výraznou melodickou linkou, ale zase to je hrubozrná, skočná vypalovačka. To už se ale blížíme k polovině alba a jak jsme prostředku blíž a blíž, náš zájem opadá. Ono se totiž "The Paramour Sessions" nese v naprosto identickém stylu jako všichni jeho předchůdci; jak začalo, tak končí. To vás pak začnou nudit i ty melodie, ty potenciální hity, protože to trvá moc dlouho. Navíc jako by invence s ubíhajícím časem povolovala, z nadprůměru se padá do šedi, jen občas rozrušené (takovým rozrušením je například uvolněná, plážová nakládačka "The Fire").

Jakmile album dohraje, zmocní se mě pocit, že přední část desky je lepší než ta druhá. Ale to nemusí vůbec být pravda, ono to klidně může být tím, že po pětadvaceti minutách sympatického, leč nijak stěžejního melo-kytaro-crossu přestanu podvědomě dávat pozor. Už to tak běží kolem mě. Jistě to znáte: až pojedete v kabrioletu kolem pláže v Miami, žádná prsatá kočka se na vás nekoukne, protože auťáků bez střechy viděla za ten den tolik, co průměrná Pražanda za život. A naopak - vás taky přestane bavit sledovat furt stejné bikiny. Jsou pěkné, o tom žádná, ale prostě tušíte, že by to mohlo být lepší. Třeba bez nich.