Po minulém albu "Web Site Story" se hodně spekulovalo o tom, zda ještě Mňága a Žďorp má co říct. Ta deska také poměrně velmi rychle zapadla a kromě singlu "Aj lav jů", si asi moc jiných písniček nevybavíte. Petr Fiala ale přesto cítil tvůrčí přetlak, protože se vrhl do dalšího sólového alba "Je čas!", které bylo také přijato minimálně velmi rozpačitě. Byla to klasická Fialova podzimní depresivní zpověď, která byla sice textařsky zajímavá, hudebně odlišná od Mňágy, ale stejně jsem jí na chuť nepřišel. Proto jsem se na nový materiál, který dostal kouzelně geniální název - "Dutý, ale free" -, díval trochu skepticky. Jenže pouze do té doby, než jsem si ho poslechl.

Mňága je totiž zpět, přátelé melodického valmezského bigbítu, zpět a ve formě. Již první singl "Dutý, ale free" odkazoval na nejlepší roky kapely. Znovu silná melodie, pozitivní a vtipný text, saxofon řádně saxující a především lehkost z hraní. Jako by Mňága dostala nějaký nový impuls. I na křtu v Lucerna Music Baru byla ve vzduchu cítit uvolněnost a radost. Mňága pro mě vždy znamenala (možná až moc) smutné texty zabalené ve strašně melodické a pozitivní hudbě. Nové album je trochu jiné, totiž, až na malé výjimky Fiala zpívá o radosti ze života, jako kdyby to ani nebyl on. Vždyť tato snůžka textů je zpověď vyrovnaného a spokojeného člověka. To ale vůbec nevadí, vše mi totiž vynahrazují vtipné obraty a sarkastické narážky na snad úplně všechno, co zrovna Fialu napadlo.

A jak je to tedy s tou hudbou? No, Mňága je nenapravitelná. Připravila si silné melodie, z nichž nejchytlavější jsou zřejmě šlapající "Panenky" (z pera saxofonisty Jiřího Tibitanzla), ale v závěsu je i první singl a "Večerky", ve kterých si zazpívá (již Petrova manželka) Zuzana Fialová. Kytary si na "Dutý, ale free" kroutí cinkavé melodie, které se nikdy neohrají, a konečně je zpět v plné míře saxík, vždyť tím byla Mňága vždy pověstná, je jedině dobře, že s ním opět nešetřili. Je zvláštní, že to pořád ještě funguje. To spojení, které už je bezmála osmnáct let stejné, a pořád to člověka pobaví.

Jasně že od nich nemůžete čekat žádné novátorství, proč by to také dělali? Je to znovu ta stará dobrá Mňága a je na vás, jestli to berete z toho pohledu, že jsou už moc vyšumělí, a proto hrají pořád dokola to samé, nebo z té strany, že Mňága znovu připravila klasické písničky, které vás vždycky bavily a které vás opět bavit budou. Že si můžete znovu užít rýmy, které mají šanci zlidovět, a pobrukovat si melodie, které mají sice typicky mňágovské schéma, ale vždyť to je to, kvůli čemu je máte rádi. A tak to mám já. Jsem rád, že natočili "Dutý, ale free", cédéčko, které nic nového neobjevuje, ale které bude v jejich diskografii řazeno bezpochyby do horních pater. Mňága totiž miluje, bojuje a přitom pozitivně naplňuje. A to je dobře.