Co naplat, Boskovice nezklamaly. Nezklamalo ani město jako takové, které je (třeba i kvůli festivalu) rok od roku krásnější a upravenější, nezklamali organizátoři, kteří pracovali prakticky nonstop, nezklamala ani většina performerů, jen díky jedinému faktoru mohlo být v Boskovicích méně příjemně než například před rokem, tušíte správně, počasí selhalo. Den a půl pršelo prakticky nepřetržitě a sluníčko se rozdávalo po velmi malých kouskách. A přeci, na tento ročník festivalu budou všichni vzpomínat jako na ročník výjimečný a svou atmosférou jedinečný, neboť vše zlé nakonec pomohlo dobrému a nepřízeň počasí napomohla ke stmelenější atmosféře. Před jedním a všemi sdíleným nepřítelem deštěm si byli všichni rovnější a měli k sobě blíž, a to nemluvím jen o situaci mezi diváky, ale i o vstřícnějším kontaktu mezi interprety a publikem, mezi organizátory a interprety i organizátory a diváky. Kapely byly vděčné, že mají na koncertech plno a měly chuť se víc rozdávat, pořadatelé co jen šlo operativně přesouvali pod střechu (viz. poslední den divadel v tělocvičně na místo hradu) a návštěvníci s pochopením všechny změny respektovali a kde mohli pomáhali. Krom toho, že celý festival je svým pojetím výjimečný a těžko srovnatelný s jinými, byl i tento ročník nestandardní.

Na celém festivalu je sympatická především jeho multimediálnost, a to v pravém slova smyslu. Nemůžeme jej řadit ani mezi čistě hudební, ani čistě filmové, ani čistě divadelní události, kterých u nás v létě probíhá spousta, a přesto zde hrají i kapely i divadla a promítají se i filmy. Vzniká tak ideální zázemí pro zážitky mnoha barev a odstínů a s tím i pro zmírněnou únavu, neboť i ta se rozvrství a rozmělní a člověk nemůže mluvit o přeposlouchanosti, přefilmovatosti či předivadelnosti. Netřeba opominout i faktor časté změny prostředí, která udržuje návštěvníka při vědomí a dodává mu pocit pestrosti – během jednoho dne projde od zablácené louky stanového městečka přes betonový sál sokolovny (dopolední filmové projekce), čistý a posvátný prostor synagogy (tematické koncerty či divadla), travnaté nádvoří původně románského hradu (divadelní představení), zaplivaný klub Sklepy (odpolední klubové koncerty), amfiteátr letního kina (hlavní hudební produkce), někdy opět přes Sklepy (tentokrát noční CDiskotéka pořádaná klubem Delta) či palouk před hradem (živé etnické jamy a DJ‘s) až k o den staršímu a o poznání zablácenějšímu stanovému městečku. Takže únava, se kterou člověk padá do spacáku, má tolik vrstev, že než si ji stačí uvědomit, zařezává, vždyť ví, že ráno jej tato osmáctihodinovka čeká nanovo. Nebýt čajoven, jídelen, vinoték a hospod, přežívalo by se velmi obtížně...

Sklepy připomínají svým interiérem ty nejundergroundovější kluby z let dávno minulých, a to jak poměrně zastaralou aparaturou, tak i atmosférou, která zde při koncertech vládne. Ať zde probíhalo jakékoli vystoupení, bylo narváno a mezi kapelou a diváky to jen jiskřilo, což na atmosféře samozřejmě neubere. Kapely jsem zde viděl tři. Nejpříjemnějším zážitkem pro mne byli Ty syčáci - kapela, která kombinuje až patologicky hravý, invenční a uvolněný projev (frontmana Petra Váši) s profesionálním, jednoduchým, trefným a účelným hudebním doprovodem (Petra Zavadila a Tomáše Frohlicha, oba z Pluta - viz. obr.). Seskupení ROJ, které zde zahajovalo sobotní podvečer, pro mne představovalo zážitek nejslabší; a to dík stylově poměrně neoriginálnímu, nedobře zahranému, lžiuměleckému a velmi zdlouhavému (jedna z nejdelších půlhodin v mém životě) vystoupení. Není těžké si domyslet, že díky svým muzikantským kvalitám se ROJ do Boskovic nedostal. O to víc vynikli následující Hm..., kteří jen potvrdili, že hravost, lehkost a nadhled nad stylem, projevem i samotnou hrou, které tvoří jejich poslední desku originální, autentickou a současnou, jsou komponenty, které na koncertě (doplněném o pozoruhodnou vizuální šou) vyniknou ještě s větší intenzitou a přirozeností kapele vlastní. Jen ten zvuk by zasloužili chlapci snesitelnější.

První večer na hlavní hudební scéně v letním kině zahajovali Psí vojáci. Přes začínající bouřku se dostavilo hodně lidí, koncert měl výtečnou atmosféru, kapela odvedla zcela normální a ničím extrémní výkon, zvukař odvedl podprůměrnou práci - rozumět bylo pouze Filipovi Topolovi a částečně jeho piánu, všechny ostatní nástroje skončily v nedefinovatelné kouli. Australští Kangaroo Moon si vozí vlastního zvukaře a vědí, proč to dělají, zvukový zážitek z první a druhé kapely byl nesrovnatelný. Klokani hráli velmi nekonkrétním a těžko definovatelným stylem, v rámci jednotlivých skladeb docházelo k fúzi art-rocku, reggae, ska i irského folku, rytmy se střídaly často, sólové nástroje také (sestava: kytara, basa, bicí, didgeridoo, klávesy, píšťaly), přesto celkový výraz vyzněl kompaktně a - jak diváci dokázali - i tanečně. Osobně by mně po více než hodině začali připadat trochu monotématičtí, čas, který jim byl vyhrazen, byl pro vystoupení ideální. Od následující kapely Údery údy nevěděl nikdo včetně pořadatelů, co může čekat; jedinou předem danou jistotou byla sestava tří bubeníků-perkusistů a didgeridoo. Jsou známí tím, že vystupují jen velmi zřídka a jejich koncerty jsou vždy originální. Otázkou je, musí-li originalita za každou cenu být vždy účinná. Otázkou je, proč předvedli diametrálně odlišné představení od koncertu na Alternativě 99 (kde hráli v podobném stylu jako bubínkářský soubor Dama Dama a kde se rozhodlo o jejich vystoupení v Boskovicích). Otázkou je, proč si na pódium tahali tolik perkusí a nástrojů, když vše přebil neoriginálně naprogramovaný sampler po akustické a celých čtyřicet minut blikající stroboskop po vizuální stránce. Otázkou je, proč si mysleli, že se jejich hudba bude do Boskovic hodit. Otázek se ke kapele váže spousta a probíhaly v hlavách většiny diváků i pořadatelů, odpovědi nám Údery údy snad prozradí při příštím vystoupení. Zbylé dvě kapely večera - Pluto a Laura a její tygři - předvedly ničím výjimečný a zcela standardní koncert, který nebyl ani lepší ani horší než řadové vystoupení na jiných festivalech, obě kapely jsem zažil i v lepší ráži a náladě.

Iva Bittová a František Kučera, dvojice, kterou známe například z projektu Bílé inferno, zahajovala druhý večer na velké scéně. Skladeb z tohoto projektu jsme se nedočkali, na místo toho přišla necelá hodina zdánlivě volných improvizací trubky, hlasu a houslí, na které zkrátka oba umělci mají a umí o jejich síle přesvědčit i publikum. Svou atmosféru získalo i následující vystoupení „chytré holky z vesnice", tedy Té Jany z Velké Ohrady. Přesto, že se po hudební stránce nachází na docela opačném pólu než předešlá dvojice , pocit který jejich hraní evokoval, nabral na stejné, ne-li vyšší intenzitě. Mluvím o pocitu niternosti, syrovosti, rozervanosti, odevzdanosti a zároveň jistého nadhledu a ironie, který díky upřímné a přirozené dikci zpěvačky Jany navodil tu nejideálnější atmosféru (zvlášť v kombinaci se začínajícím deštěm při kterém místy běhal mráz po zádech), která se k šansonové kapele (sestava je jednoduchá: basa, bicí, syntezátor) hodí. Proti jemné, uvolněné a přirozené Janě z Velké Ohrady působil následující M.CH.Band chladně, překonstruovaně a poněkud neuvolněně, náladou jako z jiného světa. Nic to samozřejmě nemění na kvalitách, které tato hudba obnáší, na muzikantské vyzrálosti kapely ani na poetičnosti a autenticitě, kterou Chadimovy projekty vždy měly a mají - člověk nemusí mít zkrátka náladu vždy a na všechno. Seskupením vpravdě mezikontinentálním jsou následující Rale. V. Václavek a J. Ostřanský z bývalého Dunaje, japonská houslistka T. Fukushima, francouzsko-vietnamská tanečnice C. Phung-Ngoc a Evropanka Andrea Konstankiewicz produkují hudbu založenou na jakémsi prazákladě hudebního feelingu, různonárodnost jednotlivých členů jen dokazuje, že přístupy k umění jdou napříč národy a barvami. Slyšet jsou vícejazyčné, někdy jen artikulované zpěvy, cítit je východní pružnost, lehkost a obrazovost, vše stmeluje evropská syrovost a zemitost. Šťavnatou třešničkou na dortu jinak poměrně komorního večera byli tepličtí rodáci Už Jsme Doma. Svým nábojem a nasazením opět nezklamali, úspěch měli fenomenální (tři přídavky svědčí o svém), silný déšť jen přidal na divoké a živelné atmosféře koncertu.

Tolik k hlavnímu hudebnímu programu festivalu. Postřehy k filmovým a divadelním produkcím se na tato místa úplně nehodí, snad jen upozornění na některá nedělní divadelně-hudební představení bych neměl vynechat. Vězte tedy, že budete-li mít možnost vidět a slyšet Profesionální pěvecké sdružení extrémního folkloru, nebo písničkově-scénkovitý Komediograf brněnského Hadivadla, pak neváhejte a shlédněte je. Koneckonců, oba dva soubory vystupují v Boskovicích již po několik let pravidelně a není nepravděpodobné, že se za rok neobjeví opět, tak až přijedete na příští ročník, určitě je nevynechejte. Aktuální informace najdete na stránkách pořádajícího UNIJAZZU. Na shledanou v Boskovicích 2001!

BOSKOVICE 2000, festival na zachování a obnovu židovské čtvrti, 13.-16.7.2000