Když v roce 1998 Rolling Stones odřekli koncert v Karlových Varech, kuloáry to zdůvodnily tím, že žijící rocková legenda lázeňské město nenašla na mapě a zalekla se trapasů. To skotská kapela Nazareth, rovněž oprávněná zovat se rockovou legendou, do mapy nejspíš nehledí. Jinak by těžko přijela zahrát Žďáru nad Sázavou, domovu nějakých čtyřiadvaceti tisíců lidí, pro něž jsou veškerými možnostmi kulturního vyžití jeden nevyužívaný kulturák, jedno na smrtelné posteli povalující se kino, jedno snaživé, avšak také ne zrovna prosperující městské divadlo, jeden sympatický rockový klub Batyskaf a občasné záblesky na lepší časy (nedávný koncert Dana Bárty a Illustratosphere či dávnější vystoupení kytaristy Hirama Bullocka), ve větší bouře dosud neproměněné. Leda by na tom byla už tak špatně, že jí je jedno, kam to strčí.

První zprávu o koncertu Nazareth v tomto na velké akce rozhodně nenavyklém prostředí, v němž jsem vyrůstal, jsem se dozvěděl od kamaráda. Přerušil proces vylučování a vylezl ze záchodu, aby mi pověděl, na co zrovna narazil v novinách, tak moc z toho byl v šoku. A já se tehdy nedivil o mnoho méně (ehm, vrtěl jsem hlavou, už když měl přijet Katapult). Nevěřil jsem, že žďárští naplní prostor pod pódiem v dostatečném počtu, nevěřil jsem, že se akce zvládne po organizační stránce. Bavila mě představa velké show na ploše, kde jsem odběhl svoji první patnáctistovku, bavily mě úvahy, co na ten hluk senioři žijící v těsné blízkosti místa konání, ti samí lidé, kteří na mě a mé kamarády před časem podávali stížnost, když jsme si v boudě při sportovním ovále v mezích relativně slušného chování chtěli užít Silvestr. Nakonec z toho vylezla celkem zdařilá akce pro dva a půl tisíce platících.

Jako předskokan Skotů byli zvoleni čeští Turbo, skupina, která s Nazareth před třemi lety jela jako host celé české turné. Žďárští dobře znají tuhle tancovačkovou muziku, za ta léta nespočetněkrát potěšila alkoholem provoněnou sokolovnu (stojící jen několik metrů za pódiem) během rockových zábav v podání kapely Exit. Díky tomu žďárští znají dobře i hity "Hráč" a "Chtěl jsem mít", které na těchto akcích pokaždé zazněly z úst Radima Pibila, dost možná technicky lépe než během koncertu před Nazareth. A snad i kvůli navyklosti na tancovačky v sokolovně Turbo žďárské zpočátku nijak zvlášť neohromilo - byť je jednou z mediálně nejznámějších kapel tohoto typu, svými koncertními kvalitami nad ostatní mnoho neční (po zvukové stránce navíc vadil chvílemi přehulený zpěv). Během první hodiny, naplněné tradičními koncertními kousky "Tak na co čekáš", "Křídla racků", "To bude, pánové, jízda" či "Láska z pasáží" (se špatně vykradeným motivem z "Dangerous" Roxette), se však publikum vcelku osmělilo, takže zbylou půlhodinu už si mohla kapela pochvalovat. Snad k tomu napomohla i slova Miroslava Chrástky o tom, že si máme uvědomit, že co nevidět zahraje legenda a že by pro Turbo byla ostuda předat nás v takovém stavu, v jakém jsme. Střízlivé, myslel tím asi, dle toho, kolikrát pobídl všechny (včetně řidičů), aby si přihnuli. A tak si lidé, po vzoru Turba, jež tvrdilo, že předešlého dne pilo s Nazareth do šesté ranní, přihnulo.

Po zahřívacím výstupu už bila desátá a sportovní ovál za sokolovnou se vnořil do tmy prořezané osvětlením ze scény a stánků s občerstvením. Noční klid, předepsaný na tradičních dvacet dva nula nula, tak byl v zájmu všeobecného veselí porušen, byť obývaných domů v sousedství areálu není zrovna minimum. Návštěvníci věkového průměru nad třicet let nadále dbali doporučení Miroslava Chrástky, někteří snad až příliš příkladně. Měli na to zhruba půl hodiny, po jejímž uplynutí se z repráků rozeznělo skotskými kraji čpící intro. Svěží atmosféru jím navozenou záhy rozřezaly hutné kytarové riffy, naznačující, proč se Nazareth škatulkuje také jako hardrock. Těžko hádat, kolik procent zúčastněných přišlo vyslechnout snůšku balad, tuším ale, že první tři písně, mezi nimiž nechyběla třeba "This Month's Messiah", si tato část neužila a že jsou vážně na oné srdcebolné kapele, je možná uklidnila až následná "Dream On". Nazareth takto střídavě - pecka, balada, pecka - poskládali celý playlist, obsahující v základní části mimo jiné hity "Holiday", "My White Bicycle", "Shanghai'd In Shanghi", "Whiskey Drinkin' Woman" i evergreen "Love Hurts", v přídavcích pak třeba "Night Woman".

Nešlo se nepodivit nad formou, jakou vládla celá kapela, zvláště sympatický basák Pete Angew a neposedný křikloun Dan McCafferty, kteří narozdíl od mladších zbylých dvou členů - bicmana Lee Agnewa (syna basisty Petea) a výborného kytaristy Jimmyho Murrisona - jsou už přeci jen pánové v letech. Nenapodobitelný McCaffertyho hlas, trademark kapely, neselhal snad v jediném okamžiku, když na jeho konto přičteme jeho bolestivé grimasy, jež takřka nutily publikum proživat s ním každičký okamžik písně, a další prvky jeho pódiového projevu (počínaje máváním rukou, co kolegovi připomnělo Dana Bártu, konče uměním komunikace s diváky, díky němuž dokáže konverzovat i s anglicky neznalými), není od věci srovnávat ho s nejpřesvědčivějšími rockovými frontmany této planety. Že takový výkon není nic jednoduchého, jsem se přesvědčil za scénou těsně po koncertě, kde se značně vysílený a rázem dezorientovaný McCafferty oddal do péče člena ochranky, jenž ho odvedl zpět pod střechu sokolovny. Basák Angew na tom byl lépe a vyvoleným, kteří směli za hrazení, rozdával autogramy.

Zkoušel jsem si představit, jaké to je pro někdejší hvězdu první velikosti, která zažila ty největší koncerty, vylézt ze skromné sokolovny skromného průmyslového městečka, přejít antuku atletického plácku a vyšplhat se na pódium před nějaké dva a půl tisíce lidí. Očividně jí to sebevědomí nesráží, alespoň co lze dle výkonů na pódiu soudit. Naopak, po mosteckém vystoupení v roce 1992, kdy vinou propagace hrála pro osamělé hloučky lidí, v tom možná (možná!) spatřuje jistý rajc, čemuž napovídá i seznam koncertů, které za poslední léta v Česku odehrála - jsou mezi nimi Litvínov, České Budějovice, Plzeň či Pardubice. Ty třeba byly pro pobavení málo, tak tam střelili Žďár nad Sázavou, ze vcelku dlouhé řádky kandidátů na jediné vystoupení v republice vítězný cíl, jenž si však vzhledem k již zmíněným poměrům v něm panujícím ostudu rozhodně neudělal. Atmosféra, kterou publikum dokázalo vytvořit, byla jen o trochu slabší než třeba ve srovnání s nedávným koncertem Placebo na United Islands, kde bylo dvakrát tolik lidí. A to myslím smrtelně vážně.

Asi to pro Žďár vážně byla Událost. Zadnější řady se tlačily k pódiu s takovou vervou, že po odchodu fotografů pořadatelé posunuli hrazení blíže k pódiu. Jeden návštěvník (mimo kotel) dokonce zkolaboval. V davu jsem potkal kantory z gymplu, rodiče mých přátel i starostu města vpravdě rockerského image (bílé tenisky, džíny a bunda se třemi proužky). Kamarádka mi druhý den tvrdila, že koncert údajně zněl až do okolních vesnic. Od spousty dalších jsem si vyslechl samé superlativy. Pokud z většiny vládla spokojenost (a dle ovací tomu tak nejspíš opravdu bylo) a organizace byla taková, jaká byla (to jest profesionální), nutno tuto akci označit jako zdařilou. (Byť na moje gusto pořád poněkud bizarní.) Všichni ti dělníci z továren i další tvrdě pracující si takové povyražení jistě zasloužili.

Nazareth, Turbo, sportovní areál za sokolovnou, Žďár nad Sázavou, 30.6.2006