Říká se, že hardrock á la sedmdesátky už je přežitek. A tenhle hardrock v moderním kabátě je hudební šílenství a komerční sebevražda. Někde to ale ještě pořád celkem funguje. Nepodezírám vás z toho, že byste horlivě sledovali něco takového, jako je Český slavík. Mnohým z vás ale jistě neušlo jméno kapely Votchi, která se v tom loňském ročníku stala skokanem roku. Spekulace, jak se může taková relativně neznámá skupina ocitnout až na šesté příčce, ponechme stranou. Jedno je však jasné, jejich melodický hardrock, fúze fantazie a syrovosti Uriah Heep s hravostí Jethro Tull, si našel své posluchače a určitě jich není zas tak málo. A jak to vypadá, když kapela vyrazí svojí dodávkou na koncert?

Kapacita "Votchi vozu" je přeci jen omezená, takže jsem si na konci června musela počkat, až s nimi nepojede jejich manažer a zvukař v jedné osobě. Nakonec jsme se dohodli, že s kapelou vyrazím hned, jakmile dostanu vysvědčení, do Spáleného Poříčí na vesměs metalový dýchánek Basinfirefest. Sraz jsme měli okolo druhé u jejich zkušebny na Žižkově. Zkušebnu není problém najít, neboť na budově visí velký transparent s názvem kapely. Dorazila jsem akorát, když kluci zrovna vylézali se svými aparáty. Kapelník, klávesista, zpěvák a skladatel Mirek došel pro auto a flétnista Libor s bubeníkem Tomášem se vrhli na nakládání. Když už bylo téměř všechno hotovo, vynořili se zpěvák Petr s basákem Pavlem. Vyslechli si pár narážek na to, že nepomohli, velitel a řidič Mirek všechny nervózně popohnal a mohlo se vyrazit. Zaujala jsem strategické místo v centru všeho dění. Chvilku se mezi sebou dohadovali, kdo bude navigovat. Nakonec se rozhodli svěřit tenhle úkol kytaristovi Edovi, kterého jsme měli nabrat až na Andělu. Petr mezitím stihl zasmradit celé auto pochybným vonítkem, ale na náladě to neubralo.

Edu jsme vyzvedli z práce, takže schytal několik posměšných narážek na své kvádro. Nicméně statečně se ujal navigace. Rozhodovali jsme se, jestli vyrazit po dálnici, nebo po okreskách. Nakonec zvítězila kratší okresková trasa. Tomáš usnul a ostatní se bavili pozorováním a komentováním kolemjdoucích děvčat a projíždějících aut. Ostatně téma automobily a jejich vychytávky i pubertální řečičky jim průběžně vydržely celou cestu. Počasí zrovna nevypadalo růžově, naštěstí už jen slabě poprchávalo. Dostali jsme ale informace z místa činu, že nás čeká bahenní lázeň a nízká návštěvnost. Vše jsme brali na lehkou váhu a až později nám bylo jasné, že jsme měli uposlechnout rady a vzít si s sebou holínky.

Za pár drobnejch
Cesta příjemně ubíhala. Všichni si postupně postěžovali na svou práci a kolegy a rozhovor se stočil k honorářům. Žádná sláva. Rádi by hráli všude možně, ale cesťák a pár drobnejch navrch sotva pokryjí náklady. A navíc si přeci nebudou kazit reputaci. Mají svou muzikantskou čest. "Kdyby se rozkřiklo, že jsme někde zahráli za symbolický peníz, tak si do budoucna už moc nevyděláme," vysvětlil Mirek. "Je těžké vyhrabat se z té levné cenové skupiny," dodal ještě Petr. Je pravda, že Votchi už patří k tomu lepšímu na české scéně, ale zatím se jim zas tolik nedaří. Možná by to chtělo lepší management, ten dělá hodně. Třeba by kapelu povznesla další chytlavá hitovka, jako byla jejich rocková předělávka někdejšího diskotékového hitu "Maria Magdalena". Eda navrhl, že by měli její úspěch potvrdit něčím podobným, což však Mirek rázně zavrhl. Hrají přeci "poctivej bigbít", ne nějaké podbízivé slátaniny. Strhla se menší, ale ostřejší diskuse bez valného řešení. "To je normální, já už se radši do podobnejch debat nezapojuju," postěžoval si na své spoluhráče odevzdaně Tomáš. Ještě chvilku kalkulovali, rozebírali své stávající i potenciální fanoušky a co nabídnout veřejnosti pro větší úspěch. Chce to kompromis. Nakonec se kapela shodla, že hlavní je nadobro se zbavit nálepky sedmdesátkového revivalu. I hitparády jsou prý o ničem. "Stejně tam posílaj hlasy jenom nahrávací společnosti," říká k hitparádám Mirek. Těžko říct.

Za chvíli si říkám, že po téhle silniční výpadovce rozhodně nejede kapela poprvé, takže stavíme u oblíbené pumpy s McDonaldem na "baštiznu" a kafíčko. Můj odmítavý postoj k tomuhle podniku sdílí jen Libor, který raději pokuřoval venku. Nabízel nějakým malým holkám svůj autogram, děvčata, evidentně hudební scény neznalá, však razantně odmítla. Jejich škoda. Petr parodoval mečák Axla Rose a ke kritice mých oblíbených Guns N' Roses se nakonec přidali i ostatní. Eda se mezitím převlékl do něčeho civilnějšího. Po půlhodinové pauzičce, s plným břichem a po cigárku se nálada rapidně zlepšila a cesta ubíhala v klidu. Byla navržena nová strategie, a sice prorazit na Slovensku. Zdá se, že tamní publikum je kapele mnohem víc nakloněno. "Chce to se jen držet tamního promotéra, který má na svědomí i celou slovenskou SuperStar," navrhoval Mirek. Debatovalo se i o naplánovaných akcích, nenaplněných kšeftech a planých slibech některých pořadatelů. Petr si prozpěvoval úryvky ze svých četných muzikálových rolí a pak začali s Mirkem řešit texty k novým písničkám. "Zase jsme znatelně přitvrdili," sliboval Petr a tvářil se náramně spokojeně. Uvidíme, uslyšíme. Pečlivě a především s ohledem na metalové publikum pak ještě zvažovali nadcházející playlist.

Vzpomněli si i na můj článek o Sunflower Karavan, se kterými se pokusili spolupracovat. Souhlasili s mou kritikou tria a postěžovali si na jejich nepřístupnost a sebestřednost. "Akorát jsem zvědavej, jak dopadne ta naše chystaná společná megaakce v září," zakončil debatu Eda. Tomáš pak přihodil pár nových hudebních tipů. První cestovatelská krize přišla s prvním blouděním v Rokycanech. Nepočítali jsme s podivnými objížďkami, načež se začala projevovat jakási vztahová ponorka. Po drobném zmatkování jsme se ale nakonec vymotali a kolem páté jsme dorazili s dostatečnou časovou rezervou na místo činu. Areál festivalu, situovaný na vrchol kopce, byl vidět naštěstí už z dálky. Na místě nás ale čekalo nemilé překvapení: celá festivalová louka byla opravdu jedno velké bahniště. Zaparkovali jsme hned u vjezdu pro kapely. Mirek odvážně vyrazil na výzvědy a zbytek kapel mezitím drbal v autě. Všichni byli mírně zklamáni, že hrají na nejmenší scéně. Utrousilo se pár nesouhlasných, ale poměrně smířlivých poznámek na vedení kapely a především přebaly desek. S nezastíranou škodolibostí jsme pak pozorovali zapadlý vůz odvážné kapely, která se neohroženě vrhla vstříc bahenní lázni. Tou dobou jsme ovšem netušili, že dojde i na nás. Z celé té šlamastiky pomohl traktor, který si posléze přijel i pro nás a dopravil nás přes bahniště ke scéně.

Bahenní koupel
Vyložili se aparáty. Kluci předvedli, jaké jsou primadony. Kdybyste slyšeli to neštěstí ohledně zablácených kalhot a nových bot. Rockeři "na entou". Nicméně nezbývalo, než se s ohrnutými nohavicemi vrhnout do bahna. Jeviště, na kterém měli hrát, bylo udělané z kamionu, což jim na sebevědomí nepřidalo. Rozestavěli, naladili a nazvučeli nástroje. Trvalo jim to podezřele krátce. Pro tuhle kapelu je totiž charakteristické složité a dlouhé zvučení. Jak mi však bylo později vysvětleno, bylo to způsobeno vítanou absencí jejich zvukaře Martina. Na zvuk si tedy tentokrát nikdo nestěžoval. Po zvukovce musela ještě parta počkat na vyhlášení vítězů zdejší soutěže. S mírným zpožděním oproti rozpisu se pak Votchi pustili do díla. Publikum nebylo sice nejpočetnější, ale on se vlastně celý festival netěšil zrovna vysoké návštěvnosti. A navíc hrál na vedlejším pódiu Debustrol.

Kromě tradičních vypalovaček, jako jsou "Shout It Loud" nebo "Scary Woman", hitovky "Unicorn" a pseudoparodického přídavku "Maria Magdalena", zahráli i novinku "Fantom opery". Mirek a Petr si spolu střihli perfektní duet, který však kazil nepřehlédnutelný detail: oba nakukovali do papíru s textem, o který se neustále střídali. Nicméně publikum jim drobný prohřešek odpustilo a paradoxně se mu novinka líbila snad nejvíce. "To víš, my jsme to nazkoušeli teprve nedávno a já netušil, že to už budeme tentokrát hrát, tak jsem se musel občas kouknout," ospravedlňoval po koncertě Petr nakukování do taháku. Po vydařených pětatřiceti minutách to Votchi poměrně spokojeně zabalili. Škoda jen toho ozvučení a hlavně okolních scén, které bohužel vystoupení Votchi výrazně přehlušovaly.

Sešli jsme se v zákulisí, kluci sklidili aparaturu a domluvili jsme se, že když už jsme tady, tak se ještě na někoho juknem. S částí kapely jsem se tedy vydala na Krucipüsk, ale vydržela jsem jen jednu písničku. Není to prostě moje krevní skupina. Vrátila jsem se raději k Petrovi a Pavlovi do kamiónové Gambrinus scény a spravila si náladu díky Oskaru Petrovi a jeho bandě. Takové pohlazení po duši. Všichni tři jsme si nadšeně podupávali do rytmu. "Má to ten správnej náboj a parádně jim to šlape," okometoval Pavel vystoupení Fabricy Atomicy. S Petrem jsme mu souhlasně přitakali. Ještě líp to ale šlapalo na velké scéně dámskému živlu Gaia Mesiah, který svou neřízenou syrovostí předčil většinu chlapských interpretů. Chvilku jsme nadšeně pozorovali tu energickou smršť i nadšence, bezstarostně trsající v bahně. Na všech z kapely se ale začala projevovat únava, a tak jsme se rozhodli (doslova) zvednout kotvy. Bahenní posádka nastoupila, objednali jsme si traktorové taxi a vzhůru na plavbu. Mirek s námi šikovně vymanévroval z areálu a po asfaltu jsme si to bezpečně šinuli směr domov. Rozdal se honorář. "Na festival jsou ty čtyři kila na naše poměry docela slušný," zhodnotil finanční situaci Petr. Pavel se zaradoval, že se mu akorát pokryly nálady. Za tři stovky musel totiž zaplatit svůj záskok v práci a zbytek projedl.

Jó, třešně zrály, sladký třešně zrály...
Pája začal zase otravovat s létem a třešněmi: "Klucí, no tak, vždyť je léto a k létu prostě patřej třešně a navíc rostou všude podél silnice. No tak, jenom na minutku." Nakonec se jej i přes rázné "né" zbytku osazenstva dodávky řidičovi zželelo a zastavili jsme na třešně. Mezitím co se jimi Mirek s Pavlem ládovali, Eda sednul za volant a kus jsme jim zlomyslně popojeli. "To bude bugr, až se ty dva vrátěj, uvidíš, že Mirek bude nadávat, že mu někdo sednul za volant!" radoval se předčasně Petr. Chvilku jsme kluky ještě drbali, zbytek kapely si opět krátce postěžoval na Mirkovu tvrdou diktaturu, co se týče kapely. K velkému a neskrývanému zklamání recesistů ve voze se ale Mirek ani Pavel nezlobili, akorát se s námi nechtěli podělit o svoje třešně. "Stejně by k tomu pivu moc nešly," zkazil jim radost Eda. Pavel nás pak ještě pobavil historkou z dětství, kdy se v autě po třešních podělal do sedačky. Jen jsme si přáli, aby to tentokrát nezopakoval. Za veselého špičkování jsme pokračovali a Eda si sundal ponožky. Pak jsme si ještě pokecali o vystoupení Oskara Petra a Gaia Mesiah. Holčičí úspěch byl připisován opět a trochu závistivě šikovnému managementu, na ten se dá totiž svést asi všechno. Všichni také vychvalovali bubenický talent Pepi Cigánka. "Hraje skvěle, ale trochu na sebe a moc výrazně," zazlíval mu jeho bubenický kolega Tomáš.

Zpátky jsme se vydali už pro jistotu po dálnici. Stavili jsme se na noční "baštiznu" u další oblíbené pumpy. Jen Mirek si koupil zásobu oblíbených bonbonů a zmizel do auta. Zbytek si pomalu vychutnával pozdní večeři. Únava ale zapůsobila a všem se zachtělo být doma co nejdříve. Jo, ale osud tomu nechtěl. Asi třicet kilometrů od Prahy jsme píchli. Mirek to naštěstí za volantem ukočíroval a bezpečně to ze stovky ubrzdil. Libor vyběhl s trojúhelníkem. Projevila se jeho profesionální matematická deformace a chvilku trvalo, než byl se svými orientačními sto metry (vzdálenost upozorňujícího trojúhelníku na dálnici) spokojen. Mirek s Edou a Pavlem se pustili do díla. Tomáš s Petrem je s cigárkem radši jen pozorovali. "Kluci, tohle mě musíte naučit. Kdyby se mi to někde stalo, tak to nezvládnu," obával se Petr, čerstvý držitel řidičáku. Výrazně se ochladilo. V černočerné tmě dálnice kolem nás svištěly hrozivé kamiony a nám, respektive klukům se nedařilo vyndat rezervu. Zápasili s ní asi dvacet minut za odborné pomoci přítele automechanika přes mobil. Nakonec se jim ji podařilo vyprostit. Poprali se s podivným heverem a zručně začali vyměňovat pneumatiku. Ta stará byla na cucky. Celá záchranná akce trvala tři čtvrtě hodinky. Drama, prý se jim to ještě nestalo. Nejdříve to tedy svalovali na slečnu redaktorku, jistě lačnou po nějaké té senzaci. Odpustili mi však a se šibeničním humorem jsme se vydali opatrně k domovům. Zbývalo nám asi čtyřicet minut do zavedení bodového systému.

Votchi, Spálené Poříčí, Basinfirefest, 30.6.2006