Po odchodu Davida Kollera z Lucie se novým členem stal Viktor Dyk. Jak k tomu došlo?

Viktor: Bylo páteční odpoledne 2. února 2024. Byl jsem ve svém studiu, něco jsem dodělával. Kolem šesté hodiny podvečerní zvoní telefon. Michal Dvořák. Říkám si - co mi může chtít? Spoustu let jsme se neviděli. Vezmu to a ozve se: "Čau Viktore, jak se máš? Počkej, já ještě připojím Roberta a P.B.CH. My jsme ti chtěli oznámit, že za pár dnů vyjde tisková zpráva, že David Koller opouští skupinu Lucie. A my si vybrali tebe, že bys s námi hrál a zpíval."

Jak jsi na to reagoval?

Viktor: Přišlo mi to úplně absurdní. Říkal jsem si, jestli to není nějaká skrytá kamera. To je, jako když jdeš na Andělu do Alberta a potkáš tam třeba Richarda Gera. Bylo mi to milé, bylo to hrozně nečekané, ale hned mi to začalo dávat smysl.

Svůj první koncert s Viktorem jste odehráli 9. dubna v klubu OX. Jaké z toho máte pocity?

Robert: Skvělý.

Na koncertě nejenom mne překvapilo, že jste hráli i "Chci zas v tobě spát", původně ze sólovky Davida Kollera. Proč jste ji na setlist zařadili?

Robert: Tu písničku napsal Oskar Petr pro Wanastowi Vjecy pro album "Lži, sex & prachy". Ale nějak se to protahovalo. Tenkrát jsme byli v Ostravě ve studiu Citron a tak říkám: "Oskare, slib mi, že nám tu písničku schováš na další desku a že ji nedáš nikomu jinýmu, protože je skvělá." No a on mi to slíbil.
Michal: Myslím si, že ta písnička dosáhla svého věhlasu až potom, co jsme ji zařadili na "Lucii v opeře".

To byl určitě jeden z věhlasů, ale i na sólovce Davida Kollera to byl největší hit.

Robert: Hráli jsme ji v Opeře 2002 a od té doby ji hrajeme pořád.
Michal: Bereme to tak, že je to hlavně píseň Oskara Petra. A dlouho už je to i píseň Lucie a sluší nám. Ale chápu, že to spousta lidí vnímá kontroverzně.
P.B.Ch.: Podobně to má píseň "Medvídek". Toho Oskar Petr taky hraje, ale s jiným textem. Anglicky. Písničku, která je svázaná s Lucií, ale může ji hrát prakticky kdokoliv. 

Robert: Na YouTube je Oskarův koncert z Balbínky, a když tu písničku začne zpívat, je vidět, jak lidi sedí, zašumí a šeptají si: "'Medvídek', to je ten 'Medvídek'."

 

Vlastně i "Chci zas v tobě spát" zpíval Oskar anglicky.

Michal: Máš pravdu. A podobný osud má i další písnička - "Jak tělo do žita".
Robert (zpívá): Tělo v žitě je jen klam.
Tělo v žitě je jen klam.
Michal: Oskar nám přinesl krásnou píseň s textem, který nám přišel zbytečně smutný, až depresivní. Robert naštěstí napsal krásný text, který se jmenuje...
Robert: "Nejlepší, kterou znám". Původně Oskar zpíval o nějaké paní, že ji zavraždí a to tělo zahodí do žita. A v tom momentě, kde se zpívá "Jsi nejlepší, kterou znám", bylo "Tělo v žitě je jen klam". Což znamenalo, že aby ho jako nezabásli a nedostal dvanáct let a nepustili ho po šesti letech za dobrý chování, tak tam zpívá, že to je jenom klam. 

Na albu "Fabrica Atomica" vydal Oskar Petr skladbu, o kterou jste prý také stáli, nebo jste ji chtěli nahrát.

P.B.Ch.: A pak to zdědila zpěvačka, která vyhrála SuperStar.
Robert: Ne, to bude jiná píseň.
P.B.Ch.: Ale tahle písnička tam taky figurovala, byla nám nabízená, ale my jsme ji programově odmítli.
Robert: Největší hit Anety Langerový jsme asi dvakrát odmítli. Jmenuje se to...
P.B.Ch.: "Džípem si pádí," se tam zpívá. 
Robert: (zpívá) ...hříšná těla křídla motýlí.

Myslel jsem jinou písničku. Oskar Petr říkával, že jeho největší chybou bylo, že nenechal song "Pojď se mnou" Lucii.

Robert: Třeba bude na naší nové desce "R.A.D.O.S.T." (Hledá na internetu píseň "Pojď se mnou" a pouští ji z mobilu.) To je ono, jo?
P.B.Ch.: To je dobrý.
Robert: To je jak Jimmy Page a Robert Plant. Já ji znám bez textu, tu nám nabízel.
Michal: Mám taky pocit, že mi to něco říká.
Viktor: (už si notuje refrén spolu s Oskarem Petrem): Pojď se mnou do pohádky, proskoč tam a zas zpátky.
Robert: Teď pro nás Oskar napsal jinou úžasnou písničku. Zatím nemá český text. Jmenuje se "California Rose".

Právě jste po mnoha letech vydali vinylový singl, a tak jsem si s sebou přinesl všechny vaše vydané singly. Pojďme udělat takovou cestu do hlubin Luciiny singlové duše. Začneme tím aktuálním. "Marie". Po "Lucii", "Ivetě", "Tereze" nebo "Daniele" další dívčí jméno, o kterém zpíváte. Proč zrovna "Marie"?

Robert: Protože to tak přišlo shůry.

Ivan Hlas ve svých textech používá snad jen tohle jméno. A vysvětloval to tak, že je to pro něj archetyp ženy. Synonymum pro ženu. Marie.

Viktor: To je fakt. Když jsme byli puberťáci, tak jsme říkali: "Máš novou Marii, jo?" A mysleli jsme tím novou roštěnku. :-)
Robert: Zuzana Navarová má překrásnou písničku, která se jmenuje "Marie". Fakt úplně skvělou.

V reakcích na internetu často lidi psali, že obě písně ze singlu zní jako Wanastowi Vjecy, přitom hudbu k oběma napsal Michal Dvořák.

  Robert: Těmi kapelami se prostě prolínaj autorské rukopisy lidí, kteří jsou jejich členy.
Michal: Hlavně si myslím, že je to ten charismatický a neopakovatelný Robertův hlas, včetně frázování. To prostě neodpářeš.

První dvě písničky z připravované desky jsou od Roberta a Michala. Jak to bude na albu autorsky dál?

Robert: To se uvidí, kteří autoři přinesou ty nejlepší písně, těch zbylých osm skladeb.

Už máte nějaké další?

Robert: Máme jich asi dvacet, ale ještě nejsou dokončené, takže ještě nevíme, které z nich budou na desce. 
Michal: Máme je tady vedle na nástěnce. Všechno si to píšeme a jako autoři jsou tam zastoupení všichni. Je to společné dílo. A velmi důležité jsou i aranže. Každý na tom má otisk svého hudebního srdce. Autor písně je sice důležitý, ale i ti vykonavatelé. Je spousta hezkejch písní, který úplně zničily aranže.
P.B.Ch.: A pak je tu mix. Blbej mix může písničku pohřbít, velmi dobrý mix může průměrnou písničku strašně vyzdvihnout. V tom řetězci to nekončí prací kapely, ale dohledem nad tím, co se s ní děje do poslední chvilky.
Viktor: Strašně moc záleží hlavně na interpretaci. Je spousta interpretů, kteří zpívají něčí skladby a můžou to buď posunout, nebo ji úplně zazdít.
Michal: To je alchymie písně. Všechno, co jsme tu jmenovali, ale ani to nestačí. Musíš mít kliku na období, kdy tu písničku vydáš, protože vkus veřejnosti se mění. Pak je taky důležité, abys ji dostal mezi lidi. A potom je taky strašně důležité, když už ji dostaneš mezi lidi, jakou formou s ní pracuješ. Třeba jestli natočíš dobrej klip. Je to taková splašená hvězdice. A když na jedný nožičce začne kulhat, tak to může celou píseň zabít. Nemusí, ale může.
Robert: Je to řetěz, který má obrovské množství článků a všechny ty články musí být perfektní, pokud možno. A někdy to může celý padat s tím nejslabším článkem řetězu.

Písně "Marie" a "Krása a zázrak a tajemství" jste vydali na vinylovém singlu. Po strašně dlouhé době.

Robert: Vinylovej singl jsme vydali naposled v Československé socialistické republice.  

Co to, že jste se teď rozhodli pro tenhle krásný artefakt?

Michal: Po Viktorově příchodu všichni čekali, co z té kapely vypadne. Strašně mě mrzí, že se všichni chytli našeho vánočního fóru. (pozn. - koleda "Půjdem spolu do Betléma"). Jakože to je to, s čím teď Lucie přichází. Jakože (začne přehrávat): Panebože! To je strašný! Zabijte je!
Viktor: My jsme si udělali legraci sami ze sebe.

Ale nebylo to tak pochopený.

Michal: Takže to je jeden důvod. Lekli jsme se, jak lidi reagovali na to, když jsme si dělali ze sebe legraci. A pak jsme vystupovali u Honzy Dědka s jednou starší věcí.
Viktor: Kterou jsem si vybral já a která se mi strašně líbí. "Nejlepší, kterou znám".
Michal: A zase to bylo špatně. Takže jsme si řekli, že musíme lidem ukázat, že pořád umíme dělat i ty pěkný melodický písničky a pořád ještě máme rockovou energii. Proto jsou tam dvě velice odlišný skladby. A když už jsme měli dvě písně, tak Robert říkal, že uděláme vinyl, protože to je největší milovník vinylů a edisonových válečků z naší kapely.
Viktor: Je to zase alchymií doby. Abychom takzvaně slibem nezarmoutili všechny fanoušky Lucie, kteří čekali, že s novým singlem přijdeme už někdy na podzim. Nechali jsme je tak dlouho čekat, že jsme jim teď naservírovali rovnou dvě pecky.
Michal: Všichni nám to začali rozmlouvat. Říkali, že na to není doba, že se to má vydávat po jedné skladbě.
Viktor: A hlavně, že už jsme měli dávno vypustit nějakou novou písničku.
Michal: Ale když v týhle kapele řekneš, že se to tak nemá dělat, nebo že se to tak nedělá, tak my to většinou uděláme.

Jedinej CD singl, když nepočítám rádiové promo singly, který Lucie vydala, byl v roce 1997 "Klobouk ve křoví". Jak na něj vzpomínáte?

Robert: Ivan Král přijel ze Seattlu k nám do studia do Bratislavy a krátce nato se zastřelil Kurt Cobain. "Klobouk ve křoví" byla Ivanova oblíbená píseň v mládí, akorát zapomněl, že ta písnička má refrén. Tak jsme ji nahráli a furt tam zpíváme jen sloku a refrén tam vůbec není. To je naprosté faux pas. A jenom staří pamětníci a milovníci Osvobozeného divadla si toho všimli.
Michal: To CD má tvar klobouku, což bylo hodně netradiční. A když si to CD dal do přehrávače špatně natočené, tak si přehrávač myslel, že tam žádné CD není, protože bylo mimo laserový senzor. Měli jsme k němu dávat návod - pootočte kloboukem tak, aby dýnko směřovalo od vás. Ale měli jsme radost, že se podařilo vydat něco, co nebylo úplně běžný. Nekulatý singl.

Půjdu dál do historie. Mám tu singl "Dotknu se ohně" / "Nech to stát" z roku 1989.

Robert: (kouká na desku) Lucie a Orm, tak jsme se nikdy nejmenovali.
Michal: Já mám dokonce pocit, že ta deska vyšla, aniž bychom o tom věděli.

Fakt?

Michal: Fakt si myslím, že tahle deska vyšla bez našeho vědomí. Pak jsme se rozčilovali, že s námi ani nikdo nekonzultoval název Lucie a Orm. Ale jinak kluky Ormovský máme rádi.

Na singlu je hodně jiná verze "Dotknu se ohně".

Robert: To je jiná nahrávka. Tahle verze byla nahraná pomocí automatického bubeníka E-mu Drumulator. A já jsem s tím nebyl spokojený. Byla to velice stresová situace. Tak jsem si prosadil, že to musíme nahrát znovu, aby to znělo živě. Aby to mělo větší křídla. Takže tohle je původní studiová nahrávka. Rarita.

Nechcete to někdy znovu vydat? 

Robert: Máme projekt, jmenuje se "Lucie - rarity". A až přijde čas, tak to vydáme. Půjde o nevydané věci, které nikdy nevyšly na řadovém CD. Je jich asi deset. Třeba jsme nahráli píseň na první sólovou desku Báry Basikové. Jmenuje se "Troja". Mám s ní hezkej zážitek. Před pár lety jsem byl v nějakém obchodě, tam hrála muzika a já si říkal: "To není špatný. Ten kytarista je fakt dobrej." Myslel jsem si, že je to nějaká zahraniční kapela. Tak jsem se zastavil, přestal jsem nakupovat. A pak najednou tam začal český zpěv. A ona Bára Basiková. A pak jsem si vzpomněl, kdo je ten kytarista.
P.B.Ch.: Mně se tohle stává dnes a denně.

Pak tu mám první singl kapely Lucie. "Pár fíglů" / "To jsem já" z roku 1988.

P.B.Ch.: Ono se to vlastně jmenovalo "Pár fíglů". Proč tomu teda říkáme "Šrouby do hlavy"?
Robert: Protože zakázali ten název. Píseň se jmenovala "Šrouby do hlavy", ale u Supraphonu řekli, že to je příliš agresivní a imperialistické. A že se to musí jmenovat jinak. Proto to vyšlo pod tímhle názvem. Deska vyšla v roce 1988, ale nahrávka vznikla v roce 1987. To jsme měli toho novýho zpěváka teprve pár měsíců. 

S písničkou "Šrouby do hlavy" jste mívali trochu problémy, přišla vám moc popová. 

P.B.Ch.: Jo, my jsme byli trošku rockovější.
Michal: Já se přiznám, já to mám dodneška.
P.B.Ch.: Já už ne. Říkal jsem si, že je to taková měkota. Ale Michael Kocáb mi jednou říkal: "Ty vole, to je dobrá pecka, ty 'Šrouby do hlavy', takovou bych chtěl mít." A tak jsem svůj postoj přehodnotil, protože Michael Kocáb je pro mě nositelem hudební moudrosti.
Robert: Já jsem před lety učinil s Michaelem takovou dohodu, že když je v Česku nějaká kapela a má trochu mindrák z toho, že je nějaká písnička moc hitová, tak ho posílám na ty členy. On je se svojí autoritou vždycky přesvědčí.
Viktor: "Pár fíglů" alias "Šrouby do hlavy" je geniální věc. Když jsem ji poprvé slyšel a viděl v Televizním klubu mladých, byl jsem z toho úplně odvařenej.
Michal: Pamatujete na ten příšernej klip, jak jsme ho točili v Bratislavě? David tam chodí v čepičce jak inspektor Clouseau, má baloňák jak úchyl z parku a do toho nějaký dva mladý tanečníci v příšerný choreografii. Mně se chce úplně blejt, když si na to vzpomenu. (vstává a šíleně tančí, jako by ho kousla tarantule)

Robert: To předčí jenom videoklip, který jsme natočili s jugoslávskou zpěvačkou Marinou Perazič.  
P.B.Ch.: To je nejvíc.
Robert: Tam jsou takoví tanečníci a zabíraj jim jenom nohy. A ten tanečník má na sobě vojenský hnědý polobotky. Takže je to lampasák.
P.B.Ch.: Tu píseň přivezl tehdy náš manažer Michal Běloušek, že ji má od nějakého - nebudu jmenovat - od nějakého pána.
Robert: Víťa Sýkora.
P.B.Ch.: Tak dobře, když jsi to řekl... protože ono to končí tím, že když to pustil, tak já a Robert jsme z toho měli totální záchvat smíchu.
Robert: Doposlouchali jsme to a oba jsme řekli, že se nám chce na záchod. Utíkali jsme u Michala v bytě na záchod a tam jsme se hrozně smáli a dusili. 
P.B.Ch.: Michal Běloušek si toho všiml a říká: "Kluci, tohle je váženej člověk z televize, ten nás může dostat dál, pojďte k tomu přistoupit jako profesionálové." A od tý doby jsme profíci.
Robert: Přišel s tím, ať to uděláme jako Europe "Final Countdown". A my jsme to shodili ze stolu a udělali jsme to trošku jako U2.
P.B.Ch.: Mně se to pak nakonec svým způsobem líbilo.

Vyšlo to pak na nějaký desce?

Robert: Nevyšlo. To bylo pro nějaký televizní pořad. 

Ještě se vrátím k "Šroubům do hlavy". Není to tak dlouho, co někdo vyhrabal, že se ta písnička nápadně podobá skladbě "Lonesome Cowboy" od zpěváka, který si říká Hubert Kah. Kdy jste to zjistili?

Michal: Já teprve nedávno. Vím to tak pět až deset let.
Robert: Ještě je kolem toho jedna záhada. Když jsme v roce 1990 jednou v životě hráli v sale terreně v zahradách Valdštejnského paláce, tak před koncertem přišla jedna fanynka a donesla nám kazetu, kterou jsme si pustili ve walkmanu. A tam byla píseň "Šrouby do hlavy", ale byla italsky.
P.B.Ch.: To byla první indicie.
Robert: Ta kazeta se pak někam poděla. Ještě si pamatuju, že ta písnička nebyla komplet, buď to byla jen sloka, nebo refrén. U Huberta Kaha je sloka, tak možná v tý italštině to byl refrén. Ale nejsem si jistej, je to jenom domněnka.
P.B.Ch.: To je spíš dotaz na duo ORM.

Trochu vás tím podvedli, ne?

P.B.Ch.: Ne, nepodvedli. Ale lidi jsou rádi podvádění.
Michal: Myslím, že to není úplná náhoda, že by vymysleli stejnou písničku, takovej europop. Nechci jim sahat do svědomí, to je samozřejmě každýho věc. Ať je to ale, jak chce, ač já jsem stálý oponent této písně, ve finále skupině Lucie udělala velkou službu.
P.B.Ch.: Splnila svůj účel.
Michal: Kapela Lucie  je rozkročená mezi více formama, stylama a náladama.
Viktor: Žánrově pestrá.
Michal: Možná nám tahle písnička přinesla spoustu fanoušků, kteří by na nás nechodili, že jsme třeba příliš tvrdí.
Robert: Tahleta věc s tím větším než malým množství inspirace, tak to se stalo v neposlední řadě i Beatles. Na albu "Rubber Soul" je píseň, kterou zpívá Ringo Starr ("What Goes On"). To je vlastně největší hit Johnnyho Cashe "Ring of Fire".
P.B.Ch.: Ale ve finále je to úplně jedno. Lidi nechtějí slyšet úplně novotvar. Pokud uděláš novotvar, tak to skončí v koši, protože to nikoho nezajímá. Je to jako s jídlem. Každej uvaří jinou svíčkovou.
Robert: Musí použít maso, zeleninu, mouku, smetanu. A kdyby chtěl být originální, tak to neudělá z masa, mouky, smetany, ale udělá to z šutru, z bláta a z lupení.
P.B.Ch.: Výborně.
Robert: Ale bude to alternativní žánr. A najde si jednoho fajnšmekra z pěti milionů a on to bláto, lupení a šutry sní. Ale je to independent. 

Pak tady mám singl z Bratislavské lyry. David Koller - "Troubit na trumpety by se nám líbilo". Rok 1989

Robert: Takhle se naše skupina nikdy v životě nejmenovala. Kdo za to může?

Na to jsem se právě chtěl zeptat.

Michal: To vyšlo za bolševika, který si vydal, co chtěl. Jako interpret a autor jsi neměl žádná práva. Někde to bylo nahraný, a když se soudruh Vomáčka rozhodl, že udělá singl, protože to je zrovna vhodný, tak ho udělal.

A ještě by tě možná zajímalo, že to napsal nějakej pan Dvořáček. (za smíchu celé kapely ukazuju jméno uvedené na desce)

Robert: Víš, co je největší faux pas na hudebním nosiči? Když slavný kytarista Guy Mann-Dude vydal s Milošem Dodo Doležalem desku "Dráždivý dotek" a napsali mu tam Gay Mann-Dude. 
Michal: Nene.
P.B.Ch.: Fakt. A on říkal: "Já tu desku můžu hodit do koše, měl jsem to na prezentaci do Ameriky, ale to tam teď nemůžu nikomu ukázat."

Takže tohle taky vyšlo bez vás.

Robert: My jsme to viděli. Akorát jsme byli zklamaní, že je název skupiny nepřesný. Vyhráli jsme Lyru, teda byli jsme až druhý s písničkou "Nech to stát". Taky jsme za "Šrouby" vítězové Mladé písně Gottwaldov. Dostali jsme diplom a celý balík Pepsi-Coly. 

(Michal mezitím přinese diplom skupině Lucie ze soutěže Mladá píseň Gottwaldov a všichni se jím kocháme.)

Viktore, které staré písně od Lucie ti nejvíc sedí? Které se ti dobře zpívají?

Viktor: Mám moc rád "Sen". Pak "Nejlepší, kterou znám", tu jsem si vybral jako první, jak jsem už říkal. Tam spojím zpívání se svým kytarovým umem. A "Ameriku". Ale třeba i "Lovec, střelec, doktor a vědec", to je jak ranej song od AC/DC, ještě s Bonem Scottem. Na tom jsme vyrostli úplně všichni, tak jsem moc rád, že tam jsou i takovýhle věci. "Krása a zázrak a tajemství" je vlastně taky takovej podobnej nášup. Máme rádi Lemmyho, Motörhead. Na repertoáru Lucie mě baví, že je žánrově fakt pestrý. 
P.B.Ch.: Mně se líbí, jak Viktor zpívá "Oheň".

Na to jsem se chtěl zeptat. Proč jsi zpíval "Voheň" s v?

Viktor: Protože jsem kluk z Prahy. Mně to vůbec nedošlo. 
Michal: Ani nám to nedošlo.
Viktor: Pro mě jako Pražáka je "Voheň" vlastně přirozenej. Ale už jsem to opravil a i frázování se snažím líp vychytat. Mluvil jsem o tom už někdy na začátku, před půl rokem, když jsme dělali jeden z prvních rozhovorů, že to jsou vlastně lidovky, a tak se k tomu taky snažím přistupovat. Ty písničky jsou pro spoustu lidí vzpomínky. Mají vyvolat všechny jejich tehdejší osobní emoce, tak se snažím, aby je to nevyhazovalo, aby si v tom mohli přirozeně jet.

A pak tu mám singl Bossanovy "Na náměstí" / "Už je to tak", na kterém má písničku P.B.Ch. Co k tomu řekneš?

P.B.Ch.: To byl takový pokus Romana Holého udělat první funky kapelu. Singl vyšel ještě v době, než jsem dostal do skupiny Bossanova Roberta Kodyma.
Robert: Ano.
P.B.Ch.: Roman Holý se tomu vehementně bránil, říkal: "Ne, vy dva, když budete dohromady, neuhlídám to, něco se stane." Já říkám: "Ne, Romane, já ti za tohohle člověka ručím, ten je spolehlivej, fakt je dobrej, hraje skvěle." Roberta jsme vzali na pár zkoušek, hrál skvěle.
Robert: Ten singl vyšel, když měla Bossanova premiéru se mnou na Chmelnici. Nechal jsem si ho od všech podepsat. A Roman Holý mi tam napsal: "Roberte, dneska jsi hrál líp než Andy Tylor z Duran Duran." A Vašek Kopta mi říká: "Chceš tam věnování?" A já říkám, že jasně. A on tam napsal: "Za KNRK Vašek Kopta, Klub nepřátel Roberta Kodyma."
P.B.Ch.: Víš, proč ten klub založil?
Robert: My jsme byli... oni byli zkoušet v Sušicích a my jsme spolu s P.B.Ch. kamarádili, tak jsem za ním jezdil jako jeho kabelka. P.B.Ch. zkoušel s Bossanovou a já jsem se flákal a večer jsme všichni chlastali. V takovým starým baráku tam byla zábava, no, já jsem tancoval s Martinou Mourkovou a Vašek s ní chtěl taky tancovat. Tak mi ji přebral a já jsem pak k němu přišel a řekl, aby mi dal tu Martinu Mourkovou zpátky. Takhle jsem ho chytnul za ksicht, takhle jsem držel tu držku jeho blonďatou a takhle jsem ho odpálil. A tak jsem s Martinou Mourkovou tancoval já. A tak se domnívám, že to byl důvod vzniku Klubu nepřátel Roberta Kodyma.

P.B.Ch.: Skupina Lucie vlastně vznikla z tohohle podhoubí. My jsme byli s Robertem postaveni před hotovou věc. Buď natočit video v televizi s Penkem v TKM, nebo jít hrát koncert s Bossanovou někam...
Robert: Ne, to tak nebylo.
P.B.Ch.: Bylo. 
Robert: Ne, my jsme to chtěli stihnout obojí.
P.B.Ch.: To má vlastně Robert pravdu, ale nestihli jsme to.
Robert: Protože v Československý televizi se jim protáhlo natáčení. A tam nešlo odejít.
P.B.Ch.: Kdybysme odešli, tak by nás popravili.
Robert: Do gulagu by nás poslali.
P.B.Ch.: A tak jsme nepřišli na koncert Bossanovy. S Robertem jsme se druhej den někde sešli.
Robert: Oni hráli na Petynce.
P.B.Ch.: Roman Holý za náma přišel a postavil se. My ti to zahrajem.
Robert: Stáli jsme na zastávce tramvaje na Dvoreckém náměstí. Zastávka Dvorce. Trojka, jednadvacítka, sedmnáctka, čtyřiadvacítka.
P.B.Ch.: Roberte, zahraj to, jo.
Robert: Kdo jsem, Holý?
P.B.Ch.: Já jsem Holý (postaví se a hrajou scénku).
Kluci, takhle by to nešlo. Co mi k tomu povíte? My jsme si říkali, že je to na vyhazov. Ale když koupíte každýmu Becherovku, tu největší, tu dvoulitrovlku, tak s náma můžete hrát dál. Nebo si založte jinou skupinu. 
Robert: Tak dobře.
P.B.Ch.: A my jsme mu řekli rovnou, že teda jo.
Robert: Roman Holý byl katalyzátor.
P.B.Ch.: On to vlastně celé zažehl.
Robert: Řekli jsme si, že nemáme žádný prachy. A v životě bysme mu za tohle nekoupili Becherovku. A tak jsme z tý kapely nemuseli sami odcházet a mohli jsme založit kapelu, která to doopravdy někam dotáhne.
P.B.Ch.: S Bossanovou, s Romanem Holým, jsem měl pocit, že to pro nás nemá takovou budoucnost, jakou jsem si s Robertem představoval. Proto jsem začal uvažovat o jiné skupině, kterou chci založit.
Michal: To bude mít Roman radost, kluci.
Robert: Nám se Bossanova moc líbila. Ale říkali jsme si, že chceme lepšího zpěváka, který bude zpívat jako v Duran Duran a bude vypadat jako z Duran Duran. Tak jsme si našli Michala Penka ze skupiny Julie 2300. A z toho plyne jedno ponaučení: Někdy je v životě výhodné nemít prachy na čtyři flašky Becherovky.