Musím se přiznat, že když hráli Red Hot Chili Peppers v Praze naposled, nejen že jsem na nich nebyl, ale dokonce jsem o jejich koncertě ani nevěděl. Možná mě trochu omlouvá to, že tehdy byli spíše na pokraji dnešní slávy a možná také to, že mně bylo devět a o kytaře jsem tušil snad jen to, že to je hudební nástroj. Teď, téměř přesně o deset let později, už konečně vím, jak se kytara drží a i Red Hot Chili Peppers udělali pořádný krok dopředu. I proto se ocitám na naprosto zaplněném prostranství před Sazka Arenou, kde si všichni užívají sluníčka a čekají na jednu z momentálně nejúspěšnějších kapel světa. Příjemný vánek, linoucí se při vstupu do útrob haly z klimatizace, sice osvěží, ale stejně všichni tak nějak tuší, že dnes to žádných příjemných devatenáct stupňů nebude.

Z mého snění o klimatizaci mě však vytrhl hlas Dizzee Rascala, který byl ohlášen jako předskokan a zcela neočekávaně začal svoji produkci nějakých deset minut před oficiálním, na osmou hodinu stanoveným začátkem. Scházím do spodních částí budovy, kde tuším původní umístění kluziště. Už tak dost industriální konstrukci haly překvapivě tísnivě doplňuje ostře bílé světlo a neméně ostře naladěný Dizzee Rascal i se svými dvěma kumpány spouští druhou pecku. Dva MCs a jeden DJ působí na obrovském pódiu trochu komicky a tak jejich hodně ostrý a špinavý hip hop nepadá na úrodnou půdu. Převážně rockové publikum ponejprv zkouší reagovat na Dizzeeho obligátní výzvu make some noise, ale posléze se očekávání pod pódiem a na pódiu hrubě rozcházejí.

Až přehnaně drsná produkce byla nakonec totálně pohřbena podivnou rockotékou, které se zhruba v půli dopustil DJ. Když se ozval notoricky známý rytmus "We Will Rock You", všichni čekali konečně zajímavou píseň. Ovšem celá pointa byla odhalena následně, kdy Dizzee okomentoval úryvek z každé rockové pecky (mimo jiné "Smoke On The Water", "Rollin'" či "Smells Like Teen Spirit") pouze svým "I know you know this one, so make some noise!". Nebylo překvapením, že se trio odezvy nedočkalo, natož při dalších vlastních písních, a tak po asi čtyřicetiminutové produkci Dizzee a jeho parťáci skoro bez povšimnutí vyklidili scénu, aniž by výrazně poznamenali publikum. Není se co divit, většině diváků byl tento special guest úplně jedno, takže se čekalo a přestavovalo a pískalo a dokonce se dělaly akrobatické kousky na světelné aparatuře vysoko nad pódiem. A jak to bývá, dočkali jsme se.

Pánové Frusciante, Smith a Flea přišli na pódium okolo čtvrt na deset, což byl velmi slušný mezičas a spustili hodně našlápnuté intro, ovšem publikum bylo rozehřáté už jen z pohledu na kapelu. Po kytarovém úvodu "Can't Stop" se pochopitelně objevil i Anthony Kiedis a mohla započít ta pravá show. To, že Kiedis má na živo velké problémy s laděním, je dávno minulostí, přece jen už daleko více zpívá než rapuje a chtě nechtě se to asi musel naučit. A tak za celý koncert měl intonačně pouze jedno slabší místo a to mu všichni rádi odpustili. Co už bylo výrazně horší byl zvuk, který se řinul z reproduktorů. Na hodně velké přebuzení (a to jsem na zvuk hodně tolerantní) doplácel především právě Kiedis, jehož zpěv byl nezřetelný, ztrácel se mezi rovněž přebuzenými kytarami a o tom, že by mu bylo rozumět, nemohlo být ani řeči. Nejvíc to bylo slyšet (či spíše neslyšet) v jinak extrémně našlápnuté "Me And My Friends", což je o to větší škoda, protože mnoho písní z alb jako "Uplift Mofo Party Plan" už od Redhotů neslýcháme. Výměna mikrofonu, která vše hodně zlepšila, bohužel přišla až těžce za polovinou koncertu, a tak ať se Kiedis snažil jak chtěl, zvuk byl prostě špatný. Show se ale i přes tento hodně slyšitelný nedostatek rozjížděla skvěle.

Hodně tomu pomohla hned v úvodu zařazená hitovka "Dani California", ke které mám z desky trochu výhrady, ovšem živě ji kapela odpálila tak, že pod pódiem nezůstala nit suchá. To i přesto, že všechny nové písně - a že jich zaznělo celkem dost - publikum bralo s pochopitelnou rezervou. Velké ovace sklidil i Flea, který nejprve pogratuloval všem přítomným k pondělní výhře Česka nad USA a posléze tradičně prozradil něco ze svého pestrého rodokmenu (tentokrát se svěřil, že je asi z jedné šestnáctiny Maďar). Každopádně jestli jeho maďarské kořeny ovlivnily jeho výkon v "Throw Away Your Television", pak hurá do Maďarska, protože už na minulé desce výtečná píseň dostala na živo instrumentální předehru i dohru a celkově se protáhla na dobrých sedm minut perfektní muziky. Neméně dobře pak vyšla "Fortune Faded", ale to bych mohl říct o většině písní, které večer zazněly.

Nicméně nezmínit (minimálně pro mne) jeden ze dvou vrcholů večera, "Don't Forget Me", by byla osudová chyba. Geniální basová linka, nad níž se proplétá tapovaný part Fruscianteho, dává pomalé písni neuvěřitelné napětí a když dospěje až k místu, kde Chad Smith konečně ukáže, jak dobře umí svoje bicí seřezat, přímo to bere dech a z klidné a pomalé písně se stává prvotřídní vypalovačka. Následný pád opět pouze do basové linky vytvořil v hale jedinečnou atmosféru, která pomohla přečkat trochu nevýraznou "Tell Me Baby" a volně přejít k druhému vrcholu, jímž byla možná nečekaně nejohranější z ohraných - "Californication". Člověk by řekl, že když ji slyšel už tisíckrát, nemůže ho překvapit, ale asi v sobě má něco zvláštního, protože strhla komplet celou halu i se všemi balkóny v jednotný zpěv. A to je pak nějaká síla.

Osobně jsem celý večer s velkou žádostivostí očekával, zda přijde Fruscianteho tradiční popové okénko. Přišlo a přišlo v celé své parádě. Frusciante potvrdil své hlasové kvality výtečným podáním klenuté balady Simona a Garfunkela "For Emily, Wherever I Might Find Her", kterou rozsvítil celé pódium. A stejně jako jsem očekával popové okénko, očekával jsem i přídavky po poslední "By The Way", která rozpálila publikum opravdu doběla. I zde byla tradice zachována a nejprve přišel Chad Smith, aby ukázal, zač je toho buben, a následně nemohla chybět "Under The Bridge" a řádně protažená a proimprovizovaná "Give It Away", kterou kapela ráda končí své koncerty. A tak se taky stalo. Hala se rozsvítila a byl konec, uběhlo to ani jste nevěděli jak.

Jestli si někdo myslel, že Red Hot Chili Peppers nepředvedou svůj vysoký standard, mohl jsem mu to vysvětlit už předem. Pochopitelně nemohu posoudit, zda jinde a jindy hrají lépe, ovšem tak jako tak předvedli setsakramentsky dobré představení s výbornou muzikou a neméně skvěle zpracovanou vizuální stránkou se spoustou světel a projekcí. Hodně neskromně jsem ani nečekal nic jiného a (až na zvuk z Kiedisova mikrofonu!) jsem tedy spokojen, přestože některé momenty byly jasné už dlouho předtím, než vůbec nastaly. Zkrátka se žádné překvapení nekonalo a to je dobře. Teď bych ještě chtěl vidět, jak hrají System Of A Down.

Red Hot Chili Peppers, Dizzee Rascal, Sazka Arena, Praha, 14.6.2006