Třetí řadová deska Richarda Ashcrofta nese název "Keys To The World", a byť autor přes svou proklamaci žádné zázračné klíče k pomyslnému otevření světa nevlastní, jedná se o příjemnou nahrávku, která má svou hloubku a tvář.
Ještě předtím, než jsem si pustil třetí studiovku ex-
Verve frontmana
Richarda Ashcrofta, udělal jsem patrně to nejhorší, co jsem mohl. Přečetl jsem si
recenzi na Pitchforku, kde Richarda zpráskali tak, že pověstný pes je vedle něj hýčkaným domácím čoklem. Ne, že by se v tomhle kluci vybledlí z angloamerických končin shodli všichni, ale faktem je, že unešení nikde z desky "Keys To The World" dvakrát
nebyli, snad jen Uncut a Q Magazine z těch známějších médií pomazali zpěvákovi trochu medu kolem jeho kdysi oprsklých úst. Když jsem však zastrčil CD do mechaniky, byl jsem překvapen. Svižná a uvolněná skladba "Why Not Nothing?" rozhodně nezněla jako prefabrikát
Coldplay a
Keane. Solidní bubnový kvapík, lesní roh a výrazný Ashcroftův hlas, tedy poněkud rozdíl oproti spíše loudavým startérům na předchozích dvou deskách. Je trochu škoda, že se ta písnička nikam nevyvíjí, v podstatě celé čtyři minuty se žene stejným tempem. Baví mě, ale mohla bavit víc.
Další song a úvodní singl, na nějž jste skrze odkaz
tu na musicserveru mohli zhlédnout i klip, "Music Is Power", to už je typický Ashcroft. Asi to dělá to střední tempo a smyčce, na něž je mnoha recenzentů alergických, a tady si díky tomu mohou zgustnout do sytosti, protože bez smyčců by "Music Is Power" prakticky neexistovala. Píseň trochu připomíná "Song For The Lovers" z první Ashcroftovy sólové desky "Alone With Everybody". Ale přes zmiňované smyčce to není žádný patos, naopak příjemná, optimisticky laděná věc, kterou si člověk rád zanotuje. Vůbec, patos bych Ashcroftovi na této desce nepředhazoval, spíš občas možná až přílišnou zasněnost. Nemůžu se totiž zbavit pocitu, že mu to zkrátka víc sedí jako rošťákovi a hlasitému klukovi, než něžnému hudebnímu milenci.
Na albu vedle sebe najdete velmi zpěvné písně (vedle dvou úvodních zmíněných skladeb je to hlavně silný "Simple Song"), dramatické party ("Keys To The World"), věci jednoduše příjemné ("World Keeps Turning", "Break The Night With Colour") i naléhavou baladu ("Words Just Get In The Way"). Jen v té křehce naivní poloze ("Sweet Brother Malcolm", "Cry Til The Morning"), jak už jsem naznačil, příliš Ashcroftovi nemůžu přijít na jméno. Nedá se říct, že by to byly věci špatné, ale je to zahrávání si s emocemi ne příliš uvěřitelné. Tady se nechal až příliš inspirovat kamarádem Chrisem Martinem, z jehož úst podobná sdělení znějí mnohem přesvědčivěji. Škoda, Richard se měl spíše držet skladeb typu "Why Not Nothing?", v nichž by byl naopak nepřirozený Chris.
Každopádně tahle deska má svůj zvuk i určité kouzlo osobnosti, a pokud skupiny jako
Coldplay,
Keane,
Embrace,
Athlete či třeba
Thirteen Senses neházíte do jednoho pytle s pejorativním označením uplakané kapelky, bude se vám líbit. Není to nic přelomového, v tom se svými britskými kolegy souhlasím, ale deska nabízí dostatek zajímavých poloh a určitě není hudebně plytká, třebaže texty nejsou nijak světoborné. S těmi si to Ashcroft ostatně pohnojil hned dvakrát, protože je ani nezařadil (či jeho vydavatel?) do bookletu, který je sice esteticky vcelku vyvedený, ale velmi útlý, obsahem ceně desky neúměrný. Co se hudební stránky týče, resumé vyřknu následovné: Ashcroft by mohl být odvázanější, klipem s image drzouna se před lety neproslavil náhodou. Přesto se však poslouchá příjemně. Jeho skladatelský talent na "Keys To The World" nezůstal upozaděn, a v kombinaci s charakteristickým vokálem tak vytvořil kompaktní desku, která britsky naladěnému melancholikovi může zvednout náladu, nikoli směrem k depresi, ale nahoru.