King Crimson prosvištěli Prahou

Očekávání diváků před koncertem bylo poměrně intenzivní, neboť laťka, kterou si King Crimson nasadili na vystoupení v Kongresovém sále Paláce kultury v červnu 1996, visela velmi vysoko. Alespoň pro mne byl jejich poslední pražský koncert dost dlouhou dobu tím nejlepším ve svém žánru za posledních x let. Došlo tam podle mého k ideálnímu poměru zážitku z hudby se zážitkem z vizuální šou, ani jedna z částí nepřebíjela tu druhou, člověk mohl pocítit, že je blízko čemusi harmonickému, ideálnímu. Většinu efektů zajišťovaly jen vhodně umístěné reflektory (promítání á la Pink Floyd se nekonalo), ze strany muziky byla nejefektivnější paralelní souhra dvou bubeníků, koncert měl zkrátka ještě rytmičtější podhoubí než na deskách a celkový výraz byl říznější a tvrdší.

Toto úterý nás mělo čekat něco docela odlišného, jak se členové kapely (mimochodem v nové a okleštěné sestavě - chybí druhý basista Tony Levin a druhý bubeník Bill Bruford) prořekli v pondělní Mladé Frontě. Ke klasickému koncertnímu repertoáru procházejícímu celé období tvorby se vracet nechtějí (mají ho patrně přehraný a přeposlouchaný, vždyť jim také každou chvilku vychází nějaká live-deska), skladby, které na koncertě zaznějí, budou maximálně sedm let staré (poslední tři řadová alba), se zvukem starých King Crimson, stylově by rádi kromě obvyklého punkově-minimalisticko-klasicko-jazz-rockového lavírování zabrousili i do tanečnějších sfér... A jak slíbili, tak učinili.

Už při letmém pohledu na scénu s příchodem do sálu bylo zřejmé, že zážitky z koncertu se budou odehrávat v docela jiných intencích. Když pominu skromně vystrojené pódium, kde kromě aparatury, nástrojů, obřích zesilovačů a tun krabiček po zemi vlastně nic nebylo, nemohl jsem si nevšimnout „bicí soupravy", v uvozovkách proto, že ve skutečnosti vůbec bicí nebyla, pouze ji obrysově imitovala. Ano, ta kapela, která staví na čistém a propracovaném zvuku (potažmo zvuku bicích), ta kapela, ve které, když hráli dva bubeníci současně, tak jedině přibrala na intenzitě výrazu, si na pódium klidně postaví nějakou pseudorepliku padových bicích z osmdesátých let. Uznávám, člověk by neměl mít přesudky, 80ies měly své kouzlo a buďme jim vděčni za to, že zahájilly revoluci zvukových experimentů, proč se k nim ale vracet, když vývoj šel dál a prostředky se zdokonalily? Poslední jiskřičku naděje ve mně živila víra v to, že z té podivné soupravy nebudou vylézat zvuky, které se snaží napodobit své živé vzory, že to třeba Pat Mastelotto pojme převratně a důsledně do padů naprogramuje zvuky, které se nebudou stydět, za to, že jsou syntetické (že se ctí obhájí poetiku umělohmotnosti) a všem nám vytře zrak... Ano, vytřel. Tak neinvenčně, uboze a špatně ozvučené a nazvučené bicí jsem snad neslýchával ani na špatných českých deskách z osmdesátých. Je to skvělý bubeník, jak po technické tak po invenční stránce je to ďábel, z toho, co hrál, bylo ale rozumět tak třetině úderů a celý zvuk byl tak divně středový a jednolitý, že dojem ze skladeb bicí spíše kazily.

Potud k výtkám a srovnávání s minulým vystoupením. Jinak to byl koncert výtečný a těch doslova pár metrů, které oddělovaly diváky od pódia, bylo pro kontakt s kapelou a vůbec živější atmosféru určující. Teprv teď člověk mohl pohledět přímo do tváře Robertu Frippovi (umělecký vedoucí) či charismatickému zpěvákovi (Andrew Belew, melodický a textový strojvedoucí) a poznat zblízka Frippovu neskutečnou instrumentální vyhranost a um kombinované inženýrským chladným výrazem a naprostý protiklad Belewwa, který se jako jediný neprojevuje tak vážně, uvědoměle a jistě, často se sám pozastavuje nad tím, co z jeho kytarového stroje vylézá a úškllebky upozorňuje na chyby, které se okolo něj dějí (přitom po technické stránce zpěvu je to génius). Frippův styl, přístup a jeho důslednost representuje scénka ze zhruba poloviny koncertu. Nechal si rozsvítit celý sál a prohlásil, že dokud mu údajný mladý muž z publika (existoval skutečně?) neodevzdá fotoaparát, ze kterého údajně pořídil během poslední skladby fotografii, nebudou pokračovat v produkci. Také asi na 10 minut odešli do šatny a nikdo netušil, je-li svědkem nějaké předpřipravené divadelní scénky, nebo gesta dávajícího najevo neústupnost ve věčném boji o autorská práva. Vidět zkrátka střet vystrojenosti, čistoty a živlu je velmi vzácný jev, i když občas jedna z komponent přebíjí tu druhou (dlouhé instrumentálky bez zpěvu měly místy až nudně ušlechtilý ráz). Basista (Trey Gunn) vypadal dost podezřele sám o sobě, natož, když uchopil svou desetistrunnou basu a zahrál na ni kytarové sólo, bubeník měl od pohledu také docela příjemnou image (jen ty strašné bicí, nemohu na ně přestat myslet :-(o).

Vizuální pozadí tentokrát vyřešili velmi jednoduše, na černou plachtu za pódiem pověsili na délku hodně široké bílé (a pravda trochu pomačkané) prostěradlo, na které občas nechali promítnout vzory vzniklé stínem a odrazem ze světel, samo o sobě malinko samoúčelné a hudbu nijak zvlášť neobohacující. Z repertoiru přehráli velkou část pecek z nového alba ("The Construction Of Light" - zdá se být ještě o něco drsnější a rockovější než předcházející "Thrak", i když zvukově je prý podobné stávajícím koncertům), nechyběly hitovky z "Thraku" ("VROOM", "Dinosaur", jako přídavek "Sex Sleep Eat Drink Dream"), nejdál do historie sáhli po předminulém albu "VROOOM" (1994).

Pro ty, kdo viděli King Crimsony poprvé, to musel být (a byl) úžasný koncert, pro ty, kteří nejvíc poslouchají jejich desky z 80.let, samozřejmě také, ti, kdo viděli přecházející pražské vystoupení v Paláci kultury, to musel být především zážitek nesrovnatelný, ve svém objemu a hloubce však o něco chudší. Takže publikum se dělilo na přibližně dvě části - ty nadšené a ty zklamané.

King Crimson, divadlo Archa, 13.6.2000