S King Crimson se to má podobně jako s Frankem Zappou. V obou případech se jednalo o inovativní těleso, které si s hudbou hrálo skutečně po svém a objevovalo její dosud netušené možnosti, v obou případech stála jako osa uprostřed veškerého dění výrazná osobnost. A jak kolem Zappy, tak Roberta Frippa se za ty roky vystřídaly spousty jedinečných muzikantů, virtuosů svého druhu. Ostatně, oni by si ani tihle principálové k sobě nějakého jen nadprůměrného hudebníka nevzali.

Jakkoliv jsou King Crimson momentálně u ledu a těžko můžeme u sedmasedmdesátiletého Roberta Frippa asi očekávat, že by svůj kultovní projekt znovu restartoval, hráčů, kteří jeho školou prošli, chodí po téhle zemi dost. Někdy hrají spolu, někdy mají své skupiny. A někdy se i sejdou na jednom pódiu, aby vzdali hold Karmínovému králi.

To se povedlo v České republice - poslední listopadový den zahrály v Divadle Archa v Praze hned tři takové kapely. Byla to přehlídka hudebního mistrovství, které se na jediném místě rozhodně každý den nekoncentruje. A ani zdaleka to nestálo jen na repertoáru King Crimson - výhradně se mu věnoval jen jeden ze zúčastněných projektů.

Večer přesně na čas otevřeli tu:NER, tedy formace, v níž za bubny sedí Pat Mastelotto a o baskytaru se stará Trey Gunn čili odchovanci Frippovy kapely. Na touch guitar, na kterou se hraje prsty pomocí tapping techniky, s nimi hraje Markus Reuter, který byl mimo jiné i členem doprovodného bandu Devina Townsenda.

Většina jejich setu se opírala o crimsonovskou desku "The ConstruKction of Light", která mimochodem přinesla suitu "Larks' Tongues in Aspic (Part IV) / Coda: I Have A Dream". Ta na původní "Larks' Tongues in Aspic", letos padesát let staré album (ještě na něj dojde), navázala v modernější, industriální muzikou ovlivněné podobě.

A byla to záplava všelijakých emocí vtělených do propletených melodií a zamotaných polyrytmů. Složitý, zdánlivě nepřístupný a na první pohled chaotický hustý les tónů a nálad, kterému ale dávala řád technická preciznost všech hráčů.

The David Cross Band, v jehož čele stojí houslista King Crimson z let 1973 a 74, byl jedinou položkou programu, která se ve svém setu plně oddala materiálu Frippovy kapely. Pánové totiž kompletně přehráli již zmíněné, jubileum slavící album "Larks' Tongues in Aspic". To tehdy kapelu poprvé zavedlo do vod hudební avantgardy, volné improvizace, a dokonce i výrazně tvrdší muziky, než bylo v té době obvyklé. "Tongues" dodnes platí za ikonickou desku a její kompletní koncertní provedení uvádělo téměř zaplněné Divadlo Archa doslova do varu.

Celé to navíc okořenila přítomnost bubeníka Jeremeyho Staceyho, který zaskočil za původního bicmana kapely Jacka Summerfielda. A ano, i Stacey s King Crimson svého času hrál - vedle bubenických povinností u Noela Gallaghera, Sheryl Crow, Erica Claptona nebo Joea Cockera. To jen pro dokreslení toho, jací muzikanti ten večer v Arše stáli na jevišti.

A prostřední set celého programu to u mě osobně vyhrál. Možná právě tím, jak dokázal tu složitou desku uvést v život a nést prapor King Crimson hrdě kupředu.

Asi jsem v tomto ohledu nebyl sám, protože na poslední Stick Men publikum paradoxně prořídlo. Vrátili se pánové Mastelotto a Reuter, ale oči se stejně upíraly hlavně na posledního příchozího.

Tony Levin je mezi baskytaristy pojem. V jeho CV figurují taková jména jako Peter Gabriel, David Bowie, John Lennon, Steven Wilson, Alice Cooper - a pochopitelně King Crimson. Těm se upsal v roce 1981 na albu "Discipline" a zůstal s nimi, navzdory změnám v sestavě, až do konce.

Jeho Stick Men stojí na dialogu Chapman Stick, nástroje, který kombinuje basové a kytarové struny a opět se na něj hraje výhradně prstovou technikou, stejně jako na zmíněnou Reuterovu touch guitar. Prostředníkem jsou Mastelottovy bicí.

Trojice svébytných hráčů si tu jede po vlastních osách, jinde do sebe hudební linky na nečekaných místech vplynou a vytvoří nový, mnohovrstevnatý celek. Členové bandu poměrně výrazně sahali do vlastní tvorby, včetně relativních novinek "Ringtones" nebo "Danger In The Workplace", kterou Levin uvedl jako skladbu, "která měla tohle jméno ještě dříve, než se ukázalo, jak moc náročná na hraní je". Zazněl již klasický kousek "Prog Noir", přejmenovaný na "Prague Noir", i cover "Breathless" ze sólovky Roberta Frippa "Exposure".

Když se pak v závěru ke kapele připojil Trey Gunn, začaly se dít věci - a v této sestavě zahraná "Level Five", tedy v zásadě další, po letech přidaná část k "Larks' Tongues in Aspic", byla jen slabou ochutnávkou. Úplné finále totiž muselo být pro fanoušky King Crimson doslova cestou do sedmého nebe. Klasiky "Starless", "Indiscipline" a "21st Century Schizoid Man" totiž na pódiu zahráli všichni zúčastnění muzikanti. Blíže původní skupině se tak už těžko lze přiblížit více.

Večer plný virtuozity, složitosti, ale i emocí... Do slov se to vtěluje skutečně špatně. Ostatně King Crimson jsou natolik specifickým úkazem - a to i v rámci škatulky progresivního rocku, kam jsou zařazováni -, že se na mysl derou okřídlené příměry o "tančení o architektuře". The Crimson Marathon byla unikátní akce, kterou bylo lépe si zažít a prožít.