"Hello. I'm Johnny Cash." Tímto legendárním představením se začínají obě nahrávky, které vydal coby alba tento zpěvák, kytarista a skladatel v letech 1968 ("At Folsom Prison") a 1969 ("At San Quentin"). Je málo country nahrávek, které by byly celosvětově tak proslulé, je málo věznic, které by tak proslavila hudba. Jako každé výjimečné dílo mají i tyto dva koncertní záznamy své následovníky (neodbytně se na mysl dere tuzemský počin "Michal Tučný v lapáku"), ale my jsme zde proto, abychom si pověděli, zda má smysl po více jak pětatřiceti letech strávit několik desítek minut se dvěma perlami klasického country. Stručně řečeno: Má.

Nedá se nic dělat, ale první část nyní dvojalba "At Folsom Prison" je prostě o trochu lepší, jak už to často u prvních částí bývá. Tahle deska má naprosto všechno, co má vynikající koncertní nahrávka mít - od velmi dobrého zvuku přes pěknou řádku hitů až po skvěle zachycenou atmosféru umocněnou tím, že vězni ve Folsomu jsou z pochopitelných důvodů fantastickým publikem, které nadšeně reaguje doslova na každičký tón. Johnny Cash samozřejmě nemohl začít lépe než v tu dobu již starou písní "Folsom Prison Blues" z roku 1956, která se díky tomuto albu stala hitem jak v country hitparádě (kde dosáhla na první místo singolvého žebříčku), tak v hitparádě popové, a to plných dvanáct let po svém prvním vydání. Cash střídá písně s doprovodnou čtyřčlennou kapelou (odvaz "25 Minutes To Go" nebo i v našich krajích skupinou Greenhorns proslavená "Orange Blossom Special") s intimnějšími okamžiky, kdy je na pódiu sám se svou kytarou (skutečně dojemná "Send A Picture Of Mother"), až se dostává k vrcholu koncertu, který jednoznačně představuje duet "Jackson" s jeho autorkou a Cashovou životní láskou June Carter. Navíc tato reedice obsahuje trojici skladeb, která byla z původního záznamu vypuštěna ("Busted", "Joe Bean" a "The Legend Of John Henry's Hammer").

O rok mladší albový bratříček "At San Quentin" nese bohužel znaky jakéhosi druhého dílu. Během jeho nahrávání bylo album "Johnny Cash At Folsom Prison" již zlaté a znamenalo tedy zpěvákův velký návrat. Pravdou je, že atmosféra ve věznici San Quentin byla stejně vřelá jako ve Folsomu a okamžik, kdy si publikum obrovským aplausem vynutilo okamžité opakování skladby "San Quentin", je nezapomenutelný. Zkrátka a dobře posluchači Cashovi zobou z ruky, k čemuž jistě přispívá i to, že zpěvák měl v té době za sebou osobní zkušenost s vězením a tudíž ví, o čem zpívá a mluví. Ovšem ono mluvení je kamenem úrazu této desky: Je ho zde totiž příliš mnoho. Mnohdy i několikaminutové proslovy měly zcela jistě na koncertě své místo, ale při zejména opakovaném poslechu cédéčka vysloveně ruší. Jinak lze o nahrávce napsat podobné, co o "At Folsom Prison", ba dokonce se překvapivě málo písní opakuje. Reedice opět obsahuje koncert celý včetně devíti písní na původní verzi vypuštěných.

Ať chceme, nebo ne, Johnny Cash "At Folsom Prison" a "At San Quentin" jsou nahrávky, které patří k sobě. Je tudíž dobře, že vycházejí v remasterované podobě pohromadě. V přímém srovnání sice první jmenovaná vítězí a jistě bude v přehrávačích rotovat častěji, ale nic to nemění na tom, že tato dvojice odolala zubu času a i dnes patří k nejlepším koncertním záznamům vůbec.